Nejde jen o dojem. Spisovatelka Lenka Procházková vytrvale varuje před pokusy o rekatolizaci českých zemí, před klerikální odplatou za republikánské myšlenky T. G. Masaryka. Vládní návrh církevních restitucí nás tak jejími slovy vrací o 300 let zpátky. Hospodářsky nás zatím vrací Nečasova vláda o pět let zpátky, protože už rok pokračuje recese a HDP je stále nižší než ve 3. čtvrtletí 2008.

Při dalším kole jednání o církevních restitucích, které se odehrávalo v Senátu, vládní strany neskrývaly lačnost po majetku a aroganci moci, ale tlačily do toho i komické prvky. „Mám strach, že Vatikán je už za dveřmi, že šlechtici se už seskupují, aby si sebrali, co lze,“ prohlásila místopředsedkyně Senátu Alena Palečková z ODS, prý z legrace. „Nevidíme se jako zloději, nebo skupina společnosti neprávem obdarovaná na úkor rodin s dětmi a starých lidí,“ překvapivě napsal po jednání kardinál Duka.

Když tak člověk poslouchal, jak důležité je, ve kterém okamžiku byla rozhodnutí pozemkové reformy z časů první republiky a její revize z roku 1947 realizována, dospěl k závěru, že křivda na církvi spočívala hlavně v tom, že o pozemky nepřišla už v roce 1947, ale až roku 1948.

Jen ti nejodolnější občanští aktivisté se vypravili na jednání Senátu osobně. Měkoty jako já si to pouštěly doma po internetu, ale i ty nakonec vyštípal svým nekonečným předstíráním právnické argumentace senátor ODS Petr Bratský. Předseda senátorského klubu ODS Richard Svoboda pak kolegu bránil, že mluvil k věci, ale nikde jsem se nedočetl, o čem. Senátor Zdeněk Škromach z ČSSD upozornil, že prodlužování řečnických vystoupení mohlo mít za cíl marné uplynutí lhůty, kterou má Senát na projednání tohoto návrhu. Ta končí v pondělí. Třaskavá látka tedy zanesla obstrukce i do Senátu, jen v opačném gardu, protože tam má většinu opozice.

V Senátu byla nakonec tmy vláda svržena, ale za měsíc si to zopakujeme ve Sněmovně, kde mají vládní strany většinu. Chtěl jsem napsat jasnou většinu, ale zaváhal jsem. Připomněl jsem si překvapivě rozhodný příspěvek právního poradce Hradu ve středečním Právu, kde varuje před restitucí majetku odebranému nacistickým kolaborantům a vyzývá k prozkoumání odpovědnosti za tento „výtvor“, jak vládní návrh označuje. Problém vidí hlavně ve finančním vyrovnání, které dokonale zatemnilo, za co se komu bude platit.

Prezidentovi Václavu Klausovi se krátí funkční období a zřejmě by nerad skončil v rozporné pozici, kdy na jedné straně se bránil před prolomením Benešových dekretů i za cenu frontálního konfliktu s EU při prosazování „Klausovy výjimky“ v Lisabonské smlouvě, a na druhé straně má být postaven před zákon, jehož podpisem by tento postoj dokonale popřel. Možná bude mít zájem na jeho odmítnutí ještě dřív, než by se musel sám vystavit takové konfrontaci. A protože Klausova palebná síla je dalekonosná a na rozdíl od Nečasových prskavek nejspíš přežije své funkční období i prostřednictvím vlivu nástupce, mohou se někteří představitelé vládního tábora před sněmovním hlasováním hlouběji zamyslet nad svojí politickou budoucností.

Nečasovi nelze závidět. Dříve, než by sklidil plody zmíněného zákona, kterým si to chce aktuální mocí opevněná katolická církev vyrovnat se všemi ostatními, bude se muset vyrovnat s naléhavějšímí problémy. Šílená hospodářská politika, kterou chtěl urychlit růst a zvýšit konkurenceschopnost země, zablokovala ekonomický vývoj ČR na úrovni třetího čtvrtletí roku 2008. Tehdy dobíhaly plody investičního boomu socialistických vlád a dalo se sáhnout taky do stamiliardových rozpočtových rezerv. Od té doby HDP nepřibyl ani o korunu, rezervy jsou pryč a na řadě je odkrvování státních firem, zejména Lesů ČR, kde by mohlo být nějakých 80 miliard korun. Církve tak dostanou lesy a ještě veškeré volné peníze od zbývajících státních lesů formou finančních náhrad.

Jenže před námi je tvorba státního rozpočtu na příští rok, který se odehrává v podmínkách klesající konkurenceschopnosti české ekonomiky, což lze doložit na vývoji klesajících cen průmyslových výrobců. Jsme v deflaci. A klesající ceny jsou tou nejhorší pobídkou pro investice, protože dnešní ceny zakládají okamžitě příští ztrátu – a ceny neklesají kvůli návalu lidumilnosti výrobců, ale protože není odbyt. Zainvestuji draho a neprodám, platí v Česku. V sousedním Německu, u našeho zdaleka nejdůležitějšího obchodního partnera, kupodivu evropská krize – kterou svými penězi vytrvale zmírňuje – nepůsobí tak drtivě. Nejspíš se tedy něco špatného odehrává u nás doma.

Miroslav Kalousek se pokusí vytáhnout svůj okoukaný trik, že zítra bude líp, a sestaví rozpočet z růžových čísel, od kterých se pak bude na jaře distancovat. Jestli mu to někdo spolkne. A jestli to dojde tak daleko. Do podzimních senátních a krajských voleb promluví nejen ostudné církevní drancování státního majetku, který byl pořízen v nejtemnějších obdobích českých dějin, papežským nátlakem, konfiskacemi po Bílé hoře a kolaborací s protičeskou habsburskou monarchií, ale také rušení policejních služeben, zkrácení valorizací penzí, pokles reálných příjmů domácností a prudký nárůst životních nákladů. To všechno jsou dárky, které si může přát při zdravé mysli jenom masochista.

Nejen proti nesmyslně nadhodnoceným církevním restitucím, ale i proti celkové politice Nečasovy vlády je drtivá většina veřejnosti. Teď dostává příležitost, aby si před volbami ujasnila, jak tento celkový pocit přiřazovat k jednotlivým partajím.

Publikováno se souhlasem vydavatele.