Ruská inflace má za sebou třetí měsíc menšících se čísel, poslední hodnotu za červenec představuje 15,1 procenta, zatímco v Česku to bylo meziročně 17,5 procenta. Ruské úrokové sazby jsou nepatrně vyšší, aktuálně na 8 procentech s tendencí k poklesu, zatímco české jsou na 7 procentech s tendenci stabilizace nebo růstu. (ZDE)

Ruský rubl posílil ve srovnání s obdobím před zahájením evropských a amerických sankcí za ukrajinskou válku ze 75 rublů za dolar v půli února na současných stabilních 60 rublů za dolar. Česká koruna byla v půli února na 22 CZK/USD, teď je nad 24 CZK/USD po soustavném oslabování, které je brzděno intervencemi ČNB.

Červencovou inflaci v Rusku ovlivnil zejména pokles sezónních cen potravin. Zároveň na to mělo vliv i zpomalování spotřeby. To se děje v Česku taky, ale v Rusku to ceny brzdí, u nás ne. Hlavním zdrojem české inflace je energie a nájemné. Za energie může válka, za kterou vláda nemůže, na to je příliš bezvýznamná. Jinou věcí je, že je taky příliš bezradná. Ale za to taky nemůže, z téhle sestavy se víc vyždímat nedá. České nájmy kopírují vývoj cen nemovitostí a hypoték. To je dlouhodobý problém, který teď jen urychlily ceny energeticky náročných stavebních materiálů.

Ceny nemovitostí a nájmů dlouhodobě rostly, protože se nestavělo pro lidi, ale na kšeft, takže obecněji dostupných bytů bylo málo. Ceny českých bytů sledovaly zahraniční trendy, protože byly cílem náhradních investic z nedostatku jiných příležitostí. Byla to jedna z mála možností, kam ulít velké peníze. Proto ceny nemovitostí rostly, až do toho vstoupila ČNB a rozhodla se omezit poptávku tím, že snížila dostupnost hypoték a krutě zvedla úrokové míry. Teď už nejsou hypotéky dostupné vůbec, ceny nemovitostí přesto nadále rostou a českou nabouranou ekonomiku dorážejí vysoké úrokové míry.

Válku rozpoutali Rusové, ale ti se brání, že jen o pár dní předešli ukrajinskou ofenzívu proti rusky mluvícímu obyvatelstvu na Donbase. Pak tu byly taky strategické důvody, kdy Západ mírumilovně zvyšoval napětí a odmítal jednat o věci, na které se vlastně už dávno dohodl roku 2014 v podobě Minských dohod, jen to bohorovně ignoroval. Současnou úroveň evropského, amerického i českého strategického uvažování nejnázorněji potvrzuje osud evropských a amerických sankcí, které byly namířeny na Východ, ale udeřily na Západ.

Vyprávěnka o tom, jak to bylo s těmi sankcemi chytře vymyšleno, poukazuje na krátkozrakost obav, že česká a další ekonomiky v zimě zkrachují. To možná ano, ale ruská zkrachuje taky, jen o něco později. Proto to musíme s tou válkou vydržet co nejdéle. Ukrajinci, pokud tam nějací zbydou, s tím musí samozřejmě souhlasit, nebo to tak aspoň musí vypadat.

Závodit s Rusem, kdo vydrží větší strádání, je těžká věc. Mají přecejen víc natrénováno. Západní sankce jsou navíc tak lstivé, že se v nich nikdo nevyzná. Kouzelný je příběh ruské ropy, která neteče českou trubkou příznačně nazvanou Družba, puňváč průchod od nepřátelského ruského dodavatele nebyl zaplacen. Ani zaplacen být nemohl, protože příslušná banka respektovala západní sankce a peníze vrátila. Přece nebudeme financovat válku sami proti sobě! Na tom něco je, ale nikoliv všechno. Česká vláda konečně vycítila, že tohle už by bylo moc a začala se nabízet, že to nějak uhradí sama.

Jenže jak? Trubka jí patří, to jo, Družbu na českém území vlastní státní MERO ČR s odpovědností na Ministerstvu financí ČR. Jenže jde o to, co a kam trubkou teče, a tam už je vláda zcela mimo hru. Rafinerie jsme dávno prodali soukromé polské firmě PKN Orlen. Čtvrtinu tam naštěstí drží polský stát, takže je s kým jednat, byť není jasné, o čem. Můžeme jim domluvit a požádat je, ať to pošlou dál. Špatné není ani něco slíbit. Protihodnotou může být jiný slib, slibem neurazíš. Zatím je teplo a máme na pár dní rezervy, takže vlastně o nic nejde.

Nebo o něco jde. Docela mě polekal otevřený dopis Jiřího Janečka premiéru Petru Fialovi, že možná zavře svůj pivovar v Jincích, protože vyšší ceny energií a dopad vysoké úrokové sazby ČNB na cenu úvěrů zvyšuje v jeho poměrně malé firmě provozní náklady o 350 tisíc korun měsíčně, a to se nedá ustát. Chce vědět, jak chce vláda tuto situaci řešit, zda jako v Německu, kde vláda plně kompenzuje vzniklé vícenáklady, nebo zastropováním cen.

Janeček vyzývá premiéra, ať do 14 dnů zveřejní jasná pravidla, nebo odstoupí z funkce. „Nemůžeme si opět dovolit uvěřit pouhým slibům, které mnoho z nás přivedly do dluhů a nakonec ke krachu,“ píše podnikatel a uzavírá: „I informace, že nikomu v České republice nebudete pomáhat, nám pomůže zavčas provozy zavřít, rozdat výpovědi a podnikání ukončit. Což v konečné fázi znamená vše prodat.“ (ZDE)

Janeček je pravičák, u kterého chcípl pes, jiní jsou možná krotší, a dokonce pokud jde o jinecké pivo, není sám. Piju místní, když se tam stavím na kole, ale jiné. Přesto má Janeček pravdu, kterou potvrdí spousta dalších domácích podnikatelů jeho formátu. Kdo neexportuje, nemůže hledat záchranu v euro, kde jsou úroky podstatně nižší. Kdyby se však měly splácet oslabující korunou, dopadne to taky špatně. Naše ochrana svobody a nezávislosti tak zatím směřuje k tomu, že přijdeme i o to málo, co nám zbylo.

Jestliže klíčové veličiny jako je vývoj kurzu, úroků, inflace a ekonomiky, ale i svoboda a nezávislost, jdou opačným směrem, než kam byly strategicky nasměrovány, je to chyba strategického myšlení a nedostatečně bystrých stratégů. Janečkova výzva premiérovi, ať řekne, co bude, nebo ať odstoupí, je statečná a správná, ale fakticky k ničemu. Jistěže nám premiér něco řekne. Ale jak může vědět, co bude? Jak může tušit, co udělá? Sám bude rád, až ho z toho vyprostíme.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele