Ke spoustě prvenství, kterými se Česko pyšní, jako jsou nejvyšší ceny elektřiny, nejrychlejší růst nájmů nebo nejdražší potraviny, můžeme přidat další. Jak ukazuje vládní návrh Státního závěrečného účtu za rok 2022, který se objevil na webu ministerstva financí, hlavní tíha příjmu státního rozpočtu ležela na domácnostech se středními a nižšími příjmy. Když sečteme, kolik bylo zaplaceno na dani z příjmu a povinném pojistném a přidáme výběr DPH, přišlo prakticky 9 z 10 vybraných korun zdola, nikoliv shora, tedy od těch, kdo by se měli o své bohaté příjmy a zisky solidárněji podělit. Přesně to bylo 88 procent, tedy 1 261 miliard korun z veškerých státních příjmů ve výši 1 427 miliard korun.
Rok 2022 byl přitom pro řadu společností rekordně ziskový, zejména pro energetiku a těžbu fosilních paliv, rafinerie, bankovnictví a další. Třeba Křetínského holding EPH ohlásil rekordní provozní zisk ve výši 100 miliard korun. Přesto vláda uvažuje jen o tom, jak lépe ždímat řadového občana. Na vysokou se nesmí. Jediná progrese, kterou v českém daňovém systému najdeme, je 23 procent pro příjmy nad dva miliony korun ročně.
Dokonce i OECD, která není levicově založená, ve své zprávě o ČR poukazuje na to, že náš daňový systém má jen bezvýznamnou progresi, takže víc doléhá na nižší příjmy, a příliš spoléhá na pojistné, které je dokonce regresívní, protože je zastropované. Regresívně funguje i DPH, neboť lidé s nižšími příjmy musí vydat větší podíl svých peněz na spotřebu, zatímco bohatým většina příjmů jen zvyšuje bohatství.
OECD se rovněž pozastavuje nad tím, jak málo jsou u nás zastoupeny majetkové daně nebo daně z kapitálových výnosů. To jsou dobré podněty, o kterých je třeba uvažovat zejména ve volebních programech levicových stran. Nabízí se řešení v podobě zdanění velkých majetků na miliardářské úrovni a zdanění kapitálu stejně jako je zdaněna práce. Progrese by se měla objevit i ve zdanění velkých oligopolních společností převážně v zahraničním vlastnictví.
Český daňový systém prostě obsahuje pravý opak toho, co je třeba. Je postavený na sto let staré úvaze, že když se bohatým uleví, budou investovat. A pak na tom podle těchto pohádkářů vydělají všichni, protože bohatství bude „prokapávat“, „prosakovat“ i do nižších pater společnosti.
Tahle myšlenka pochází ze Spojených států a narazila hned po svém vzniku, když vypukla Velká krize 30. let minulého století. Záchranu přinesl New Deal prezidenta Roosevelta, který byl založen na veřejných investicích financovaných ze silně progresívních daní. Progrese šla dokonce tak daleko, že nahoře fakticky stanovovala příjmový strop. Ani vrcholní manažeři se nepokoušeli prosazovat mzdové požadavky nad tuto hranici, protože pak by potřebné firemní peníze fakticky odevzdali státu. Jen proto nebyly běžné takové příjmové šílenosti vrcholných manažerů jako dnes.
V 80. letech se na zkušenosti z Velké krize dávno zapomnělo, a tak někteří ekonomové vytáhli znovu teorii „prokapávání“ bohatství (trickle-down economics). Vypuklo to za britské premiérky Thatcherové a amerického prezidenta Reagana. Teorie byla ozdobena nálepkou neoliberalismu, protože se zároveň rušily nejrůznější regulace, zejména ve finanční sféře, a další tlak mířil na snižování daní pro korporát a v nejvyšších příjmových skupinách.
Mluví se také o „ekonomii nabídkové strany“ (zlepšení podmínek pro podnikání), která spoléhá na průběh Lafferovy křivky, ukazující výhody snižování daní. Mělo se za to, že když daně klesají, ekonomika se natolik povzbudí, že nakonec přinese do rozpočtů i při těch nižších daňových sazbách mnohem víc (multiplikační efekt) než předtím. Proto se tvrdilo, že když se nahoře zkrátí sazby víc než dole, vydělají na tom nakonec všichni.
Nic z toho se nepotvrdilo. Za prezidenta Reagana bylo snižování daní doprovázeno zvyšováním rozpočtových výdajů, takže výsledek se dostavil a dal se tušit i bez studia ekonomie v Chicagu. Reagan ztrojnásobil veřejný dluh z jednoho bilionu dolarů na tři. Povědomá je nám i další příčina, většina těch peněz šla na zbrojení.
Hospodářskému růstu pomáhaly hlavně jiné vlivy, jako je nízká úroveň úrokových sazeb nebo růst veřejných výdajů. Někteří ekonomové také tvrdí, že statistiky HDP podceňují skutečný růst, který se projevuje i v kvalitě a technologickém zlepšování produktu. Možná. Jediná věc, která však byla zcela bezpečně tímto vývojem prokázána, vyvrací očekávání, že tato politika pomůže všem. Naopak, s počátkem této politiky odstartovalo bezpříkladné zvyšování společenských nerovností.
Těm nahoře to umožnilo hrabat zcela neomezeně. Obrovský nárůst bohatství valil k hornímu jednomu procentu, a ještě víc k hornímu promile nebo dokonce desetině promile společnosti. Zatímco reálná střední mzda (mediánová mzda) po čtyři desetiletí stagnovala, příjmy manažerů a velkých kapitálových vlastníků se zmnohonásobily. Rostl daňový příjem z práce a klesal z kapitálu. V USA už se roku 2018 daňové příjmy z práce ocitly na prvním místě. Ale zatímco míra zdanění kapitálu soustavně klesala, míra úspor zůstala prakticky stejná, vůbec to nepomohlo, zjišťují francouzští ekonomové působící v Americe Emmanuel Saez a Gabriel Zucman v knize Triumf nespravedlnosti (Triumf of Injustice – How the Rich Dodge Taxes and How to Make Them Pay, 2019)
Globalizace k tomu přidala nadnárodní společnosti a daňové ráje. Velká koncentrace majetku znamenala obrovské posilování moci nevolených subjektů, takže zároveň spustil velký výprodej demokracie. Státy zahájily „závody ke dnu“ v daních, mzdách i dodržování nejrůznějších bezpečnostních standardů, aby přitáhly zahraniční investory. A ti zase prosadili takové podmínky, že stále větší část zisku i přes všechna ta zvýhodnění mizela před očima finančních úřadů, buď v houští účetních triků nebo v daňových rájích.
Česko patří k nejpilnějším, kdo opisuje z této učebnice. Výsledky tomu odpovídají, životní úroveň prudce klesá, zatímco miliardáři se topí v penězích a na účty zahraničních akcionářů každoročně odplouvá 300 miliard korun v dividendách. Žádné prokapávání dolů, odtok výlevkou do pryč.
Je to ODS, kdo nejúporněji na trvá na tomto pravěkém primitivním modelu, zatímco některé koaliční strany jako jsou lidovci nebo TOP už trochu vyměkly, když viděly plné protestní Václaváky, a začínají uvažovat o daňové progresi. S těmi čísly si lze hrát všelijak, ale jestliže v zemi vládne obrovská nerovnost a drtivá většina zisků míří k hornímu procentu či zlomečku promile, pak hlavní zátěž změny by měla mířit taky tam.
Co je smyslem daní? Každého napadne, že financování státu. Ve skutečnosti stát s vlastní měnou – máme přece korunu – může tisknout peněz, kolik ho napadne, pokud si hlídá zahraniční zadlužení a nezvyšuje inflaci. Teď to zrovna v New York Times připomíná nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman vládě prezidenta Joe Bidena jako nepřirozenější řešení divoké dlužnické krize USA – dluhové stropy jsou nesmysl.
Daleko důležitější funkci daní zdůrazňují ekonomové „heterodoxní“ školy, tedy té, která se odvrací od prošlé ortodoxie neoliberalismu. Daně mají bránit vzniku neudržitelných nerovností. Jako v Česku – jeden vydělá sto miliard a druhý nezvládá účty za bydlení a teplo a jde si to promyslet pod most. Daně však nejsou jediným nástrojem hospodářské politiky, proto se to bude hloupé a líné vládě hroutit i při sebelepším systému.
Pokud jde o samotné daně, naprosto nezbytná daňová reforma v Česku musí sledovat pravý opak toho, na co se vrhly balíčky pětikoalice: musí tedy usilovat o opak snahy ždímat zdroje dole a musí skoncovat s praxí, kdy ze sebe děláme blbce, aby se uhájily ty nejvyšší zisky.
Na jeden rozumný prvek však vládní balíček – snad pod vlivem NERVu – upozornil. Daně nejsou jen o sazbách, ale také o daňovém základu (co se zdaňuje a co ne, tedy o definicích daňové povinnosti a výjimkách), a následně o dotacích, podporách, přídělech a dalších formách přerozdělování. K tomu můžeme dodat, že vysoké sazby, které nikdo neplatí, jsou k ničemu. Kdo chce peníze, musí investovat i do výběru a odhalování daňových úniků.
Jedno je jisté: Česká daňová zátěž (vybrané daně dělené HDP) je o pět bodů nižší než u západních sousedů, české investice zahraničních společností mají mnohem vyšší rentabilitu než obdobné investice jinde v Evropě a míra vývozu kapitálu z ČR (místo legendárních tří stovek volů každoročně tři stovky miliard korun) je nejvyšší v EU.
Daně korporací a z extrémního bohatství, které tak vzniklo, jsou v Česku nepřijatelně nízké, protože se podílejí na daňových příjmech státu jen o kus toho zbytku po 88 procentech celkových rozpočtových příjmů, které zaplatí zaměstnanci, DPH a povinné pojištění. Politická moc nadnárodních společností v Česku a českých multimiliardářů je také extrémní – volby jsou natolik závislé na obrovských penězích, že klidná politická soutěž pravice a levice téměř není možná. Nikdo jiný než ti nejbohatší vám ty peníze nedá. A pak jste v jejich zajetí.
Nápravu tohoto stavu nejsnáze zabiju tím, že napařím vysokou sazbu všem, a pak s pohnutím popisuju, jak to udusilo posledního pekaře nebo hostinského v obci. Větší unesou víc, to je celé.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV