Málokdy lze v českém prostředí narazit na tokový ponor do lidské duše, jaký nabídl Jan Lipavský v komentáři pro Právo pod titulkem: Nevěřte Putinovu míru, jen odloží válku. Už z titulku je zřejmé, že nejde o ponor do duše Lipavského, ale Putinovy. Čte v něm jako v knize. Nebo aspoň chce, abychom tomu uvěřili.

Jak už titulek naznačuje, otázka víry je v tomto komentáři klíčová. „Věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný,“ formuloval definici víry už roku 197 Quintus Septimius Florens Tertullianus. Jeho spisy se dochovaly, i proto je považován za nejvýznamnějšího latinsky (ZDE) píšícího křesťanského teologa (ZDE) počátečního období, přestože v závěru života církev opustil. Ve svém rozsáhlém díle uvažoval racionálně a prakticky. Věděl, že víra není třeba k něčemu, co mohu materiálně doložit. Jinou věcí je však pravda zjevená, kam smysly nedosáhnou. Tomu musím věřit, i když to nemohu hmatatelně poznat.

Také Lipavskému do hlavy nevidíme, proto mu musíme věřit. V daném případě mu musíme věřit, že nemáme věřit Putinovi. Máme věřit pirátu Lipavskému, že Vladimír Putin chce válku. To je důležité zdůrazňovat zrovna teď, protože naši občané sdělují, že by chtěli mír. Ale to by naletěli. Ještěže máme Lipavského, snad jim to dokáže vysvětlit.

Bleskový průzkum agentury MEDIAN pro Český rozhlas, pořízený 24. února, ukazuje, že 88 procent obyvatel ČR upřednostňuje diplomatická jednání jako snahu o nastolení míru a 66 procent je proti ozbrojenému řešení konfliktů. Zbláznili se? To by to dopadlo! (ZDE)

Takhle pomatení jsme, to si přiznejme, protože neznáme zjevenou pravdu. Tedy slyšme:

„I pokud by se Ukrajinci podvolili, mír nenastane. Nenastane proto, že Vladimir Putin podporován svým okolím a nemalou částí ruských obyvatel mír nechce. Vladimir Putin chce válku, je válkou fascinován, myslí si, že válkou obnoví postavení Ruska jako velmoci a donutí Ukrajinu i celý svět tolerovat mu porušování platných pravidel, jakkoli a kdekoli se mu zachce.“

Tak pravil pirát Lipavský. Kdybychom ho neměli, kde už jsme mohli být! (ZDE)

V "platných pravidlech" se nehrabme, zrovna to je typickým předmětem víry. Věří se tomu snadno, protože kdo nevěří, dostane po čuni. Válka je hmatatelná, to je jiná, aspoň dokud je na co sáhnout. Ale tady rozlišujme substanci (trosky, hromady mrtvol) a ideu (boj za ten správný mír, i kdyby neměl zůstat kámen na kameni). Té válečné ideji musíme věřit, jak radí Tertullianus, protože předmět té víry je nesmyslný.

Musíme se opřít o naději, že válka je obor, kterému piráti rozumí nejlépe z celé vlády. Proto jim bylo svěřeno ministerstvo zahraničních věcí, přestože žádnou zahraniční politiku nemáme. Je to samozřejmě trochu složitější, ministerstvo zahraničních věcí bylo původně koncipováno jako ministerstvo míru. Jenže pak se otevřela díra v kompetencích, když původně ustavené ministerstvo války (v rukou ODS) se změnilo na ministerstvo nákupu zahraničního obchodu. Vznikla tak složitá situace, kdy ministerstvo pro upevňování míru se musí věnovat i upevňování válek. Občan z toho může být zmaten, ale od toho je tu víra, aby poznal zjevenou pravdu, a pak už vždycky rozliší správně, co je co.

Jak ukázal zmíněný bleskový průzkum agentury MEDIAN pro Český rozhlas, mezi občany vyvolává největší obavy zdražení života (92 %), následované obavami z dlouhotrvajícího válečného střetu s oběťmi na životech (88 %) a zhoršení bezpečnostní situace v Evropě (87 %). Potom je ovšem zjištění piráta Lipavského nepotěší:

„ (…) nechceme Putinovi umožnit, aby nyní Ukrajinu donutil uzavřít mír, který pro něj bude jen oddechovým časem a přípravou na další, ještě ničivější válku. Proto podporujeme Ukrajinu v jejím úsilí o osvobození východu země a Krymu. Mír je totiž stav, kdy se nemění hranice silou.

Mír nastane, až Ukrajina obnoví kontrolu nad svými hranicemi a její armáda i celá země bude tak silná, že se Rusko nebude ani pokoušet ve válce pokračovat. A ano, nebude to hned, a ano, může to ještě několik měsíců trvat.

Poražená, rozvrácená, nedemokratická a slabá Ukrajina, o jaké sní Vladimir Putin, by byla hrozbou pro bezpečnost českých občanů i celé Evropy. Proto musíme ubránit Ukrajinu, aby obnovila své hranice, aby posílila EU a NATO a aby se stala šancí i pro české firmy a podnikatele v obchodu, investicích a obnově země.“

Stačí uvěřit, že je to možné, a jsme z toho venku.

Když už jsme se ale ponořili do tak hlubokých filozofických úvah, musíme zvážit i možnost, že tomu nevěří ani sám Lipavský, protože to napsal někdo jiný. Na tom není nic opovržlivého, základem moderní průmyslové civilizace je mezinárodní dělba práce. Svět globálního obchodu nerozlišuje, co vzniklo za mořem a co v nějakém paláci staré Prahy. Každý příspěvek je cenný, pokud se propojuje s cílovým hodnotovým řetězcem. Někdo umí lépe číst, jiný psát a další třeba velet. Cílem je maximalizace užitku. Někoho možná zajímá i zdánlivě podstatné „užitku pro koho?“, ale to teď nebudeme zbytečně rozpitvávat.

Občané se samozřejmě nechají snadno unést povrchními jevy, jako že v Česku je teď nejdražší energie v Evropě (ale za to nemohou jen sankce a sabotáže na plynovodech) nebo že ve válce se zabíjejí lidi. Jistěže je na tom něco pravdy, ale není celá. Stejně tak bychom mohli zneužít faktu, že český zahraniční obchod se zmítá ve válečné mrtvici a vykázal schodek 200 miliard korun za rok. Nebo že snahy o vyšší chemickou čistotu české zahraniční politiky přinesly i nezamýšlené škody, jako je ztráta největšího trhu Škody Auto nejen v Rusku, ale i v Číně.

Zrnko správné víry se však v duších českých občanů uchytilo. Zmíněný průzkum ukazuje, že 80 procent dotázaných se vyslovilo pro pokračování cíleného tlaku ekonomickými sankcemi. Tady ovšem vrtá červík podezření, jestli tak neodpovídali mazaní převiti, kteří si povšimli, že sankce Rusku pomáhají. Dokud vládl otevřený obchod, Rusko trpně přihlíželo, jak je zahraniční konkurence vytlačuje z domácího trhu a venku dokázalo odolávat jen ve vývozu energií, zbraní, hnojiv a zemědělské produkce. Posun k vyšší přidané hodnotě a větší soběstačnosti mu byl odepřen, volný trh nesnese kompromisy. Sankce jsou však opakem volného trhu, co se nesmělo, to se pod tlakem nouze musí.

Řekněme, že ceny surovin budou časem bližší předválečným úrovním, EU se právě dohodla, že vytvoří nákupní kartel pro zemní plyn (je tu příklad prodejního kartelu OPEC). Rusko omezenými obchody s ropou a plynem zatím vydělávalo víc než kolik utržilo v neomezených časech před válkou. Když výpadek ruského exportu nahradil americký zkapalněný plyn, bylo to taky za násobky někdejších cen. Jsme to my, kdo si to za násobky kupuje, ale – jak už jsme uvedli – jsou snahy to zmírnit.

Nejspíš tak brzy skončí ta výhoda sankcí, kdy umělý nedostatek vyhnal ceny ruských vývozů vzhůru. Ale specifické výhody přináší i omezení dovozů. Umožňuje rozšiřovat záběr obchodní politiky o nové partnery, kteří si na sankce nehrají. A v dalších případech Rusku nezbývá, než aby samo – či s čínskou pomocí - vyvinulo vlastní výrobu toho, co potřebuje. Třeba řady elektronických součástí, které jsou na sankčním seznamu. Sankce tak Rusku rozvázaly ruce, aby bez obav z porušení pravidel trhu chránilo a podporovalo obory, na kterých mu záleží a nastoupilo strategii soběstačnosti, kterou bychom chtěli všichni - ale nesmíme.

Není to jen chiméra, kterou se utěšují? Samozřejmě, jak my všichni dostatečně sečtělí víme, Rusové jsou otrhaní pytlíci, kteří jedí řepu a zapíjejí to vodkou. Přesto dokázali opakovaně svět překvapit, počínaje kdysi Sputnikem a Gagarinem, a teď třeba hypersonickými zbraněmi, proti kterým prý není obrana. Samozřejmě, až když letí.

Tak nevím, jestli ty pokusy o oslabení Ruska ve stínu mocné Ukrajiny nejsou moc i pro ty, kdo jinak uvěří kdejakému nesmyslu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele