Čtvrteční sněmovna patřila pokusu o vyslovení nedůvěry vládě Petra Fialy. Ta je chráněna pohodlnou většinou, ale neměl by jí uniknout symbolický význam události. Udělala by dobře, kdyby ji vnímala jako pokus profesionálních předskokanů z řad opozice relativně zdvořile naznačit, co kabinet čeká v jiném tónu v příštích týdnech na českých náměstích. Premiér Petr Fiala ve sněmovně nejlépe vystihl vratkost postavení své vlády, když neopatrně pronesl: „Za nás mluví naše činy.“

Návrat z prázdnin nás zastihl uprostřed zničující energetické krize, kdy jeden podnik za druhým ohlašuje, že na takové účty za elektřinu a teplo prostě nebude mít. Hospodářská komora, sdružující spíše menší podnikání, varuje, že pětina firem začne propouštět. Jménem těch velkých apelují na vládu prezidenti Svazu průmyslu a dopravy ČR a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR: „Denně se na nás obracejí další desítky firem nejen z naší členské základny potvrzující dopady hrozících negativních scénářů a požadují, abychom vládě znovu zdůraznili vážnost situace a vyjednali taková opatření, která pomohou průmyslu v České republice překonat současnou, ale zejména z hlediska budoucího vývoje kritickou situaci.“

Konkrétně třeba Madeta, na jejímž táborském dvorku jsem vyrůstal (tenkrát byla domovem v tomto městě), se bojí, že nebude schopna platit za elektřinu už v lednu. Generálnímu řediteli Teplému zřejmě uniklo, že bez Babiše je líp, protože máslo bylo v červenci o pár korun levnější než před rokem, jak ve sněmovně triumfálně vmetl do očí svému předchůdci premiér Fiala. Ledaže by to byl premiér, komu uteklo, že lidi spíš zajímá, co tedy bude s máslem už v příštím lednu.

Zimní účty za elektřinu musí budit ze sna, protože na konci srpna na lipské burze vyskočila na tisícovku euro za megawatthodinu. Běžná rodina, která elektřinou netopí, spotřebuje dvě MWh ročně, a tak by to měla bratru za 50 tisíc korun, čili přes 4 tisíce měsíčně, ale jen za silovou elektřinu, bez započtení dalších položek na elektrickém účtu. Děsíme se budoucnosti, přestože fakticky – co je nám do toho? V Česku se vyrábí pořád stejné (přebytkové) množství elektřiny, a pořád stejně jako před lety. Užívá se taky stejně, většina se spotřebuje doma a pětina se vyveze. Dramatická změna je jen v ceně a ziscích překupníků. Udělá s tím někdo něco?

Tisícovka euro za MWh byla samozřejmě spotová cena, která zítra nemusí platit, a taky druhý den neplatila. Jakmile se začalo se mluvit o evropském zastropování cen, lipskou energetickou burzu to trochu zchladilo, takže 1. září cena elektřiny spadla skoro o polovinu. Ale takový prudký výkyv tu byl už v lednu, aby se kurzy znovu vrátily k růstu. Mluví se o zastropování cen, ale to by bylo strašně nákladné pro stát, kdyby měl kompenzovat výrobcům ušlé zisky z regulace. Hlavně proto z toho nejspíš sejde.

Nezapomínejme na další věc. Když ty kurzy tak lítají, strašlivou cenu provází ještě strašlivější riziko. Co budeme platit příště? Cenu v domácnostech a v ekonomice určují hlavně dlouhodobé kontrakty, které se opírají o trend obchodování s odloženým dodáním (futures). Vycházejí z cen, které se dnes dohadují pro obchody za jeden nebo dva roky. A z toho trendu je zřejmé, že tyto ceny dorazí i toho, kdo letošek ještě nějak ustojí.

Ceny elektřiny žene vzhůru princip burzovního obchodování, kdy konečnou cenu určuje nejvyšší poptávka. Tento cenový „závěr“ tvoří nejdražší elektřina z plynových elektráren, kterou ještě někdo koupil. Drahota plynu má známé příčiny, je tu válka, jsou tu sankce, vládne oboustranná snaha zablokovat ruské trubky, a pak závodit v tom, kdo se tomu bude víc divit. Vyhovuje to Rusům (mají astronomické zisky jako nikdy předtím) a Američanům (udají drahý kapalný plyn, proti jehož vysoké ceně už nikdo neprotestuje). Plynové elektrárny proto nakupují palivo čtyřikrát dráž než na začátku roku. Ale proč zdražují i české uhelné a jaderné elektrárny, které teď venku nenakupují vůbec nic?

Předpokládal jsem, že premiér ohrožený nepříjemnou událostí přenášenou televizí zkusí odvést pozornost od nějakých nedůvěryhodných ministrů (ale s prověrkou od Rédla), a tak jsem trpělivě čekal hodinu přenosu ze sněmovny, až na tu energetiku dojde. Skutečně, hodinu trvalo, než se prožvanil k reakci na fakt, že české firmy nemají čím zaplatit své účty za elektřinu, přestože jí máme nadbytek, pětina se vyváží a na její výrobě se nic nezměnilo. Nakonec jsem se tomu bezobsažnému tlachání nedivil. Těch pár slov, která na téma zničující energetické krize pronesl, už nemělo zaznít ze zapnutých televizorů. Otrávení diváci měli dávno odpadnout, aby neviděli bezradnou figuru meloucí nesmysly.

Premiér Fiala pohrdlivě odmítl návrhy, které by zreálnily obchodování s elektřinou tak, aby odrážela faktický stav, to znamená, že ven nemůže jít nic jiného než čisté přebytky. Návrhy, podle kterých u exportu ať se tvoří cena v zahraničí, ale domácí cena by se měla tvořit doma a měla by vycházet z domácích výrobních nákladů, ve kterých ceny zemního plynu, který v českých elektrárnách prakticky nepoužíváme, nehrají žádnou roli.

Premiér to odmítl s pozoruhodnou argumentací, že když my nějak omezíme obchodování s elektřinou, jiné země by nám mohly omezit přístup k ropě nebo plynu. Trochu mu uniklo, při jeho vzdělání, že jiné země by dostaly elektřinu ve stejném množství a při stejné cenové tvorbě jako dosud. Jen by se odstranilo cenové znevýhodnění českého obyvatelstva, které má platit za domácí přebytkovou elektřinu jako by jí byl nedostatek, jako by se vyráběla jen v plynových elektrárnách a jako by se dovážela se zahraničí. Nepozastavuje se nad tím, že přebytková česká elektřina z domácích zdrojů má cenu jako v Německu, přestože české mzdy jsou na třetině toho, co berou Němci.

Kde je ten trh, kterým se tak zapřísaháme, když v paritě kupní síly máme nejdražší elektřinu v Evropě, přestože jsme jedním z největších vývozců elektřiny na světě v poměru k HDP? Ziskovost přímých zahraničních investic v Česku byla před lety, kdy se to naposledy v jednom strategickém útvaru na úřadě české vlády porovnávalo, o třetinu vyšší než v jiných evropských zemích. Rok co rok, i v letech krize, se z Česka vyváží zhruba 300 miliard korun dividend, a to počítáme jen to, co je vykazováno. Tohle je fér? Co kdybychom aspoň srovnali krok s ostatními?

Pár dní před řečnickými souboji ve sněmovně, které se odehrávají na principu „já o koze, ty o voze“, vystoupil na jiném fóru v Univerzitě Karlově v Praze německý kancléř Olaf Scholz se strategií federalizace Evropské unie. Přímo takhle to nenazval, ale představil svoji představu, jak obrovskou ekonomickou moc EU vyrvat z vnějších podmínek, ve kterých funguje jako politický trpaslík či poslušný psíček vzdáleného pána. Proto mluvil o evropské armádě, a nevěřím jeho zapřísahání, že to neoslabí NATO. Koketoval také s čínskou metodou strategického plánování, když se zasnil o potřebě společného programu Made in Europe 2030, který by se soustředil na technologické prvenství v klíčových oborech pro větší nezávislost našeho společenství.

V Česku zazněla nejživější reakce na Scholzův návrh většinového hlasování, které už se občas používá v evropských ministerských radách, ale nyní by se jím řídila i rozhodnutí šéfů vlád a států, rozhodnutí vrcholných schůzek Rady Evropy. Chtějí nás umlčet a přehlasovat, ozvalo se od nás okamžitě. Když jsem tak sledoval průběh čtvrtečního jednání ve sněmovně, vůbec jsem se takovému záměru nedivil.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele