Úvodní myšlenku jsem si vypůjčil od Roberta Shrimsleye z Financial Times, ale jistě bych ji našel ve spoustě dalších komentářů. Podle konečných výsledků britských předčasných voleb konzervativci získali 364 hlasů v Dolní sněmovně, kde na většinu stačí 326. To jim umožní schválit rozvodovou dohodu o brexitu a ukončit tuto fázi odchodu z Evropské unie do 31. ledna, jak se v Bruselu zavázali. (viz)

Avšak pohled na volební mapu ukazuje, že ve Skotsku vyhráli ještě drtivěji nacionalisté, kteří nechtějí odejít z EU a radši uspořádají další referendum o nezávislosti. Nepatrné počty konzervativních poslanců s brexitem na čepici, kteří tam volby přežili, jsou navíc vyváženy úspěchy liberálů s opačným programovým cílem, zůstat v EU. (viz)

V Severním Irsku se zdánlivě neodehrálo nic nového, znovu zůstává rozděleno mezi katolické zastánce spojení s Irskou republikou (Sinn Fein) a protestantské unionisty (DUP). Jenže i DUP je proti obnově tvrdé hranice, která zatím vykukuje z Johnsonovy rozvodové dohody. Premiér sice tvrdí, že cla se tam budou vybírat jen z potravin, takže o nic nejde, ale zamlčuje, že papírovat a prohlížet se bude muset všechno, aby z té hranice nebyla nejlukrativnější pašerácká stezka v EU. Tohle taky nemůže dopadnout dobře.

Také Londýn se změnil v ostrov, ve kterém dominují rudí labouristé utopení v modrém moři venkovských konzervativních obvodů, ze kterých se vynořuje jen univerzitní Cambridge a pár dalších. Podobně dopadl Wales. Na severozápadě, severovýchodě a v Yorkshiru se zúžila území, která byla labouristickou hrází kolem velkých průmyslových center Liverpool, Leeds, Newcastle a Sheffield.

Potvrdilo se, že hranice brexitu je vedena regiony s nižšími příjmy a hájí ji voliči vyššího věku a s nižším vzděláním. Mají však až dvakrát vyšší volební účast než bohatší, mladší a vzdělanější městští voliči. Ti by často volili liberály, ale to by byl ve většinovém systému ztracený hlas, proto to takticky házeli Labour. Prosincový termín přitom oslabil vliv univerzit, kde už končila výuka a studenti byli na cestě domů.

Historický úspěch Borise Johnsona netřeba dále moc pitvat, aby bylo jasné, že poměry v Dolní sněmovně znovu nebudou odrážet skutečnost, že Spojené království se nezbavilo svých silných a nesmiřitelných protivenství, a s přibližujícím se reálným odchodem z EU bude narůstat i riziko rozpojení království s případnou republikánskou koncovkou.

Johnsonovo vítězství nepotvrzuje ani premiérovu státnickou autoritu, protože volební kampaní se prošaškoval. Neznamená to, že je trouba, který na víc nemá, byť jsou patrné rysy flinka, který problémy odkopává v naději, že se vyřeší samy. Avšak k hlavnímu volebnímu heslu „Dokončit brexit!“ nikdy neřekl podrobněji, jak to chce udělat. Jeho slib uzavření obchodní smlouvy s EU do konce příštího roku je zaručen jenom jeho drzým čelem, víc nebylo k dispozici.

Vyhnul se tvrdému předvolebnímu rozhovoru v BBC, který původně slíbil a který absolvovali všichni ostatní soupeři. Při návštěvě Donalda Trumpa a dalších účastníků schůzky NATO šel do hostitelské Downing Street 10 zadním vchodem, aby se vyhnul novinářům. V závěru kampaně pobavil, když při návštěvě mlékárenského závodu utekl reportéru nezávislé televize do ledničky a do éteru šel jen výraz zděšení Johnsonova mluvčího: „Proboha živýho!“, jehož tvrdší anglický originál zněl: „Oh, for fuck´s sake!“

Předseda Labour Party Jeremy Corbyn už oznámil, že příště kandidovat nebude. Jestli s tím vystačí, to se uvidí. Teď mu všichni vyčítají levičáckou umanutost a nezvládnutý manévr s brexitem, kdy to zkoušel hrát na obě strany, protože brexitová linie šla napříč voličstvem, u labouristů i u konzervativců. Avšak zatímco Johnson si jednoznačně vybral, a pak se moc neexponoval, aby se pozornost soustředila na zmatené labouristické kličky, Corbyn se marně snažil převést debatu na dlouhý seznam revolučních iniciativ z nového volebního programu.

Corbynovi však vyčítali přílišnou radikalitu hlavně ti, kdo stranu přivedli k porážkám v předchozím období, protože nebyla odlišitelná od neoliberálního mainstreamu. V takové situaci si voliči řeknou, že je lepší vyjednávat s konzervativním majitelem cirkusu než s krotitelem něžných mopslíků. Když se ohlédneme za vnitrostranickým vývojem Labour Party, vidíme, jak sněmovní křídlo, které se dostalo na kandidátky v čase ztráty vládní pozice, organizuje jednu vzpouru za druhou. Corbyn si však pokaždé obnovil pozici díky podpoře odborů a občanského aktivu Momentum. Obraz rozhádané strany však zůstal.

Zajímavá byla role londýnské City. Tam lze těžko hledat zanícené obránce socialistické revoluce, ale ztráta evropských trhů po neřízeném brexitu je pro toto finanční centrum ještě nebezpečnější. Proto list Financial Times psal o labouristech věcně. Volebnímu programu (Manifesto) dokonce věnoval seriál obsáhlých rozborů, které zachytily podstatu, i když na pár posledních řádcích neopominuly zmínit něco o nerealizovatelnosti. Byli tak labouristům bližší než list Guardian, který přátelské komentáře hvězd jako je Paul Mason nebo George Monbiot doprovázel jedovými šípy z pera jiných.

Média v britské volební kampani ukázala nejlépe, v jaké době žijeme. Veřejnoprávní BBC si neškrtla, tam prostě Johnson nešel a bylo mu jedno, že ho pak pranýřují na nástěnce. FT jsou japonské noviny, aspoň podle vlastnictví (Nikkei). Nejvlivnější Daily Mail a Times vlastní Australan Robert Murdoch, pravděpodobně nejtemnější mediální postava současné doby, kterému není zatěžko redakci sdělit, co v novinách zítra bude. Mimochodem, vlastní i americký Wall Street Journal. Guardian je poměrně nezávislý, proto najdete na konci každého článku výzvy, abyste mu poslali aspoň jednu libru (proboha živýho). Ale nechají vás to číst, i když jim nedáte nic (to bych v takové situaci neudělal).

Možná, že se potvrdilo, že média jsou silnější než strany a peněženka je silnější než média. Ale k tomu budiž dodáno ještě další moudro, že nemůžete oblbovat vždycky a všechny. Časem to selže a do hry vstoupí nastřádané rozčílení klamaného publika. V Británii jsou velké skupiny rozčílené už teď a svých nadějí se jistě jentak snadno nevzdají.

Nakonec ještě pár slov k volebnímu programu labouristů, který byl volbami zdánlivě zadupán do země. Osobně jej považuju za dobrý, obsahově skvělý, ale v této podobě to měl být vnitrostranický studijní materiál, programová základna, kterou je třeba voličům přetlumočit stručněji a srozumitelněji. Přesto zůstane inspiračním zdrojem pro všechny socialistické strany. Potvrzuje, že v Británii je nejsilnější intelektuální zázemí pro socialistické myšlení a to, čemu se říká nová ekonomie. Stačí se podívat na to, co podporuje nadace Nesta nebo co produkují různá seskupení dobrovolného výzkumu přechodových měst, komunitarismu, alternativních měn, kolaborativní spolupráce (makers) a další. Avšak srovnatelná palebná síla vzniká i v USA kolem progresívního křídla Demokratické strany.

Nejvíc mě zaujala myšlenka vytvoření státní rozvojové banky. Měla by mít pobočky ve všech regionech a její řídící výbory by byly ustaveny na principech tripartity (rozšířené o experty). Tato banka by rozjela „zelený úděl“, ke kterému se ostatně hlásí i EU, a umožnila by, aby lidé z utlumovaných oborů nacházeli nové příležitosti v průmyslu environmentálních technologií, ve státem podpořené bytové a infrastrukturální výstavbě a v obnovované hospodářské aktivitě opomíjených regionů.

Tam by se kladl důraz taky na „ekonomii zblízka“, která vychází z faktu, že většina místních potřeb se dá uspokojit z místních zdrojů, a že když peníze v místě kolují, je jich tam potřeba mnohem méně, než kolik by chtěli vyrazit ze státu vzdálení finančníci hodující na systému investičních pobídek.

To bych si přál i tady.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.