Česká debata o suchu, zemědělství a potravinách se začíná zamotávat. Asi proto, že je to jednoduché. Česká republika se osvobodila od komunismu tím, že zničila družstva, ale převzala to nejhorší z jejich hospodaření, tedy bezohledné průmyslové zemědělství na největších lánech v Evropě. Obnovila vlastnictví půdy takovým způsobem, že prakticky nikdo na vlastní půdě nepracuje, 80 procent půdy je pronajaté a nemá smysl investovat do zachování její úrodnosti. A zbavili jsme se otročiny při pěstování vlastních potravin, protože se dá všechno koupit, byť, jak se ukazuje, v podřadné kvalitě a za přemrštěné ceny. To, čemu tu říkáme svoboda, nás chytilo pod krkem a podřídilo nadvládě zahraničních obchodních řetězců.

Těžko najít v Evropě blbější systém a těžko se smířit s tím, že nám to nikdo nenutil, takhle jsme si to zavedli sami. Dokonce přes odpor Evropské unie. Ta se tomu snažila trochu čelit změnou podmínek pro zemědělské dotace, ale my jsme si je přizpůsobily tak, že dotace tu hrůzu ještě dorazí. Peníze jsou na hektar, tak o co jde?

Šlo by o projev pouhé hlouposti, kdyby na tom všichni prodělali. Ale protože na tom někteří velice vydělali, i když to většině škodí, nikdo už nemá právo něco měnit. Proto i vedoucí představitelé vlády i zemědělského byznysu blouzní o tom, že řepka dělá půdě dobře, přestože se do ní lejou sajrajty, jejichž zbytky pak nacházíme v podzemní vodě i v organismech těch, kdo ji pijí, ba dokonce v mateřském mléku. A obrovské monokulturní lány jsou pro život v okolní přírodě stejně přínosné jako poušť nevadského Údolí smrti.

Nemá smysl se divit, že to tak úporně přetrvává. Poměry by se začaly narovnávat, kdyby tu bylo trochu trhu, o kterém se jinak v médiích a na fakultách tak přesvědčivě vypráví. Jenže české představy o trhu jsou natolik mimo realitu, že český premiér klidně požaduje, abychom se ujali funkce eurokomisaře pro vnitřní trh, přestože doma vládnou takové poměry, že by předsedu úřadu pro dohled nad tržní soutěží nejraději vyhodil.

Teoreticky by se dala vytvářet konkurence potravinářským a distribučním gigantům tím, že by část domácí spotřeby vznikala doma. Dokonce i Andrej Babiš konečně volá po potravinové soběstačnosti. Nejde však o to nahradit jeden hnus jiným a bránit v dovozu cizích bezobsažných potravin bez chuti jen proto, že tohle umíme sami. Skutečná konkurence nahrazuje vpád nepotřebné globalizace hospodařením na krátkou vzdálenost. Ne všude, ale tam, kde to jde. Pak by se najednou zjistilo, že potraviny zblízka jsou nejen levnější, bez dálkové dopravy a mnoha prostředníků, ale i chutnější a zdravější, a jejich výrobní systém je udržitelnější.

Domácích příkladů moc není, ale stačí ujít pár kroků za hranice, a najednou to jde. Stačí vylézt na kopec na suchem zmučené Pálavě a podívat se směrem do zeleného Rakouska hned za hraniční čárou. Mají menší půdní bloky, pestřejší plodiny, více mezí, remízků, vidíme malé rybníčky a živé nivy kolem říčních zátočin. Jejich krajina netrpí, žije. Trochu za to mohou jiné zemědělské dotace, o kterých my jsme ochotni říci jen to, že jsou vyšší... Hlavně však uvažují jinak. Nerabují, nesnaží se přenést náklady na příští generace, které to pak budou muset napravovat. A nabízejí spoustu místních základních potravin, často s chutí vzácných specialit.

Alternativa Zdola (Ilona Švihlíková), ve které se tímto tématem zabýváme v roli občanských aktivistů, uspořádala loni mezinárodní konferenci o družstevnictví a lokalizaci, kde jsme takové zahraniční příklady probírali. Umožnila to spolupráce s Nadací Rosy Luxemburgové a levicovou frakcí GUE/NGL Evropského parlamentu. Obsah konference pak byl přenesen do brožury, která je volně ke stažení na webu Alternativy Zdola. Začali jsme tedy s formulací toho, čemu říkáme „progresívní vize“. http://alternativazdola.cz/zbynek-fiala-jak-vypada-progresivni-vize/

A v pátek proběhne v Praze na Novotného lávce od 10.00 další ročník, který jde ještě hlouběji za jednotlivými tématy hospodaření na krátkou vzdálenost a nese výmluvný název Lokální ekonomika: Návod k použití. Zazní tam příklady z komunitního plánování v Linci nebo z drážďanské společnosti pro spotřebitelské samozásobení. Přinese zprávy ze světového výzkumu nového modelu lokální produkce i ze spolupráce ve velké globální síti solidární ekonomiky RIPESS. Tentokrát se však chceme více soustředit na jednu z klíčových podmínek tohoto způsobu podnikání, kterým je přiměřené finanční zázemí. Budeme porovnávat modely vzájemného a etického financování ve světě s osudem českých kampeliček. Zazní zahraniční expertní pohled na možnosti využití komplementárních měn.

http://alternativazdola.cz/kalendar-akci/?event_id1=91

Začátky mohou být docela prosté. Rajčata nikoliv ze Španělska, ale z keříků za městem. Třešně nikoliv z Argentiny, ale z obecního sadu. Chleba, sýry, klobásy, mošty, to všechno může být místní. Čerstvé mléko by mělo být z nedalekého pasoucího se stáda, které velikostně odpovídá místní spotřebě.

Vzpomínám, co mi říkal legendární František Čuba, který přišel před dávnými desetiletími s přenosem německého modelu lokálního zásobování mlékem prodejem z automatu nazývaného „železná kráva“. Popisoval, jak je české mléko z gigantických kravínů převáženo do vzdálených gigantických mlékáren i v největších letních vedrech na stovky kilometrů a dostane se ke spotřebiteli až třetí den. Na to navázal otázkou: „Proč by neměl mít český pracující člověk právo na čerstvé mléko?“

Opravdu, skutečně nemáme žádná práva? Nejde jen o to, zda nakupujeme nepřiměřeně draho nějaké syntetické bláto. Jde i o to, aby náš život měl nějaký smysl. Abychom neměli pocit, že v heslu vrcholné schůzky Evropské unie v rumunském Sibiu, která se dohodla na úkolu „zajistit budoucnost příštím generacím“, vypadlo slovo „špatnou“...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele