Největší krize za dvacet, sedmdesát, sto let? Největší krize v dějinách lidstva? Pryč jsou březnové úvahy, že pandemie změní hospodářské statistiky o pár desetin procenta. Začíná nám docházet, že situace je opravdu vážná. Nejen, že lidi umírají, ale ke všemu nikdo nekupuje auta a možná ještě dlouho kupovat nebude, protože není kde, není za co a není proč. Za rok, za dva na tom budeme líp, jenže mezitím posílí i konkurence. Elektromobilita bude opět o něco zralejší (výzkum se nezastavil), a tak mnohem větší okruh spotřebitelů usoudí, že ta dnešní auta už nemají perspektivu. A investice bez perspektivy, to nedává smysl.

Už jen nad tímto jednotlivým faktem (a desetinou naší ekonomiky!) začínáme tušit, co všechno bude třeba změnit. Návrat k „normálu“? Svět se nezadržitelně mění. Zaznělo to také z úvah ve Financial Times, jestli krize způsobená pandemií znamená odklad různých zelených dohod a dalších forem boje proti klimatickým změnám. Těžko, zní odpověď. Spousta velkých společností už na tom postavila svoji konkurenční výhodu. Virus vývoj spíše urychlil.

Přibývá názorů, že hlavní obětí koronaviru bude globalizace. Neznamená to, že všechny mezinárodní vazby budou zpřetrhány, ale začneme si víc vážit resilience, schopnosti krizím odolávat. Nemůžeme spoléhat na druhé v situaci, kdy všichni potřebují stejně naléhavě totéž. Žádoucí řešení, větší soběstačnost a ekonomika na krátkou vzdálenost, nás nemusí vyjít dráž. Stačí si uvědomit, že asi 30 procent globálních příjmů (či příjmů vyspělého světa) plyne k vlastníkům kapitálu, jak spočítal Thomas Piketty. Když odřízneme tuto zbytnělou rentu, zásobování zblízka může být nejen bezpečnější, ale zároveň také levnější a kvalitnější, neošizené.

Odstrašování před deglobalizaci proto nemusíme brát vážně. Odolná, suverénní, soběstačná ekonomika zaprvé přebírá jen to, co jde, a za druhé, dnes už neznamená izolaci, je tu přece internet a spousta příležitostí ke globální spolupráci. Ale ani ta nemusí být centralizovaná, máme tu krásný příklad wikinomics, čili rozptýlené otevřené spolupráce, která nasává pomoc z celého světa nad dobře definovanými dílčími úkoly, moduly. Vývoj modulu sdružuje spolupracující specialisty. Ve wikipedii jsou to slovníková hesla, při navrhování operačních systémů jsou to jednotlivé funkce a služby, při konstrukci strojů a zařízení zase funkční uzly a díly.

Urychlila se také mezinárodní spolupráce vědy, informuje na stránkách Foreign Affairs členka vedení Oxfordské univerzity Luise Richardsonová. Tedy, urychlila se spolupráce i věda. Za pár dní se začne testovat na dobrovolnících vakcína proti koronaviru z oxfordského Jenner Institutu, ale to by nebylo možné, kdyby se předtím netestovala souběžně na modelech v laboratořích Rocky Mountain v USA a v australských laboratořích sdružení CSIRO. Výroba ve velkém je plánována v Itálii, Indii a Číně. Tohle je trochu jiná globalizace, ve které převládá globální zájem, nikoliv globálně přelétavý kapitál.

Náš domácí život se změnil přímo bleskově. Omezení nás přinutila myslet jinak. Nastal obrovský rozvoj práce na dálku, videokonferencí, zdravotnických mobilních aplikací. Náhrada dovážených výrobků se napřed improvizovala, a pak převedla do standardních podmínek. Pomohlo bleskové propojení vědy s výrobou. A taky upuštění od buzerujících poptávkových řízení, ve kterých vyhrává uchazeč s nejlepší technikou zákulisního boje. Vláda je akceschopná, napravuje chyby, koordinuje práci dříve řevnivých rezortů. Byla by chyba vracet se „k normálu“, když alternativy jsou schůdné a efektivní.

Situace bude trochu složitější v tom, že vedle strachu ze světa na nás dolehne také nedostatek peněz. Česká republika je na tom se zadlužením mnohem lépe než kdokoliv v okolí, ale obrovské výdaje na pouhou záchranu povedou samozřejmě k podstatně skromnějším poměrům v budoucnosti. Naštěstí si můžeme peníze natisknout sami. Dokonce bychom se s tím mohli vejít i do stávajících nebo jen lehce doladěných zákonů.

Připomeňme, že jsou tři druhy peněz. Jedny, které vzniknou na úročený dluh v podobě úvěru nebo půjčky v bance. Napřed tedy vznikly peníze, a pak kupuji zboží. Když se napůjčuje moc, vzniká inflace a centrální banka ji brzdí zvyšováním úrokových sazeb. Proto chce mít na tyto peníze monopol. Zákon je chrání jako zákonné platidlo, které musí každý přijmout. Těmito penězi se platí daně. Kdo chce tisknout tyto peníze, musí si založit banku, sehnat půl miliardy a získat licenci od ČNB.

Pak však mohou být peníze, které nemohou vyvolat inflaci a mohly by být mimo pozornost ČNB. Mohou to být peníze LETS, které jen usnadňují výměnu zboží – našel jsem protistranu, se kterou je směním za to svoje zboží (nebo službu). Peníze to jen zaúčtují a pomůžou rozšiřovat záběr systému. Nebo časové peníze (Hours), kdy se směňuje práce. Při troše vynalézavosti mohou tyto peníze pokrýt transakce lokální ekonomiky ve značné části toho, co se v místě vyrobí a spotřebuje. Musí tam být koordinátor, který neustále sleduje, zda nevznikají slepé uličky, kde někdo nemá za co tu místní měnu utratit. Dala by se s ní platit i část místních poplatků na krytí nějakých místních služeb. Tyto úvahy teď stojí za to rozvíjet.

Nejsnáze směnitelné jsou potraviny, energie, nájmy v obecních bytech, různé stravovací, kulturní a vzdělávací služby. Zejména komunitní energetika se přímo nabízí. Tím vstupuje do cesty snahám prodloužit příjmy uhlobaronů a překlopit je do jaderných investic. Jsem však přesvědčen, že decentralizované obnovitelné zdroje energetiky to vyhrají. Vedle toho, že energetiku demokratizují a posouvají možnost resilience i na úroveň obcí a domácností, pomalu se prosazují i cenově. Jejich potenciál je v ČR obrovský.

Například větrná energie by se mohla v Česku prosadit ve stejném rozsahu jako v jižním Německu, kde je podobná krajina i podobný přístup k její ochraně. Jak jsem se dozvěděl v Ústavu pro výzkum atmosféry AV ČR, vítr nám fouká taky podobně. Podle Davida Hansliana, který se tomu věnuje, v Česku existuje nezanedbatelné množství lokalit, kde větrné elektrárny postavit lze a jejich náklady mohou být kolem koruny padesát nebo dvou korun za kilowatthodinu. Řádově odhaduje, že v České republice bychom mohli pořídit 10 – 20 procent elektrické energie z větrných elektráren.

Obrovský je prostor pro snižování energetických nákladů české ekonomiky. Třeba v budovách, kde se dnes používá 53 petajoulů energie z uhlí, lze do roku 2030 ušetřit rekonstrukcemi a výstavbou pasívních budov dokonce přes 60 petajoulů energie (některé budovy mohou vyrábět přebytky energie). Uvedená čísla jsou od ředitele oborového sdružení Šance pro budovy Petra Holuba, který zároveň informuje, že energeticky pasívní novostavba, to nejlepší, co se dá s běžnými ekonomickými a stavebními prostředky postavit, nemusí být o moc dražší, maximálně o 5 – 8 procent, ale je tady možná podpora 300 nebo 450 tisíc korun z programu Nová zelená úsporám.

Lukáš Hataš z Asociace pro elektromobilitu ČR zase upozorňuje na výhody agrivoltaiky, tedy poloprůhledných fotovoltaických panelů usazených na polích vertikálně a ve velkých rozestupech, aby mezi nimi mohla projet zemědělská technika. Neblokují tedy vegetaci, naopak jí pomáhají tím, že ji chrání před pálícím sluncem nebo vysušujícím větrem. Kdyby se 16 procent dnešní výměry, která je osetá řepkou, osadilo agrivoltaikou, máme dostatek energie pro všechna elektrická auta, říká Hataš. A to by se prý nedivil, kdyby těch aut na baterky bylo do roku 2030 milion. (viz)

Podobné úvahy zaznívají i z nejvyšších míst. Ekonomiku můžeme povzbudit investicemi do obnovitelných zdrojů, inteligentních budov, zelené a veřejné dopravy, vypočítává Inger Andersen, šéf agentury OSN na ochranu přírody (UNEP). Ale nejde jen o klima, k návratu do normálu potřebujeme ucelenou „jinou ekonomiku“, která napraví náš vztah k přírodě. Člověk už ovlivnil 75 procent přírodního prostředí na Zemi a s naším pokračujícím bezohledným vpádem do biotopů narůstá také četnost kontaktů člověka s nositeli nejrůznějších infekcí. Děje se to nejrůznější formou, rozšiřováním měst, likvidací a rozdrobením přirozených prostředí, obchodováním s divokými zvířaty. To všechno zvyšuje příležitosti ke střetávání s přírodními hostiteli nejrůznějších zdravotních rizik, varuje šéf UNEP. (viz)

Ochrana volné přírody je v tomto smyslu i ochranou zdraví. Péče o biodiverzitu, která brzdí naše tvrdé zásahy do prostředí, snižuje také riziko nástupu dalších virů a jiných mutujících patogenů. Nemluvě o tom, že náš život ohrožuje i pokračující ničení ekosystémů, bez jejichž služeb se neobejdeme. Nejde jen o kyslík, tomu už každý rozumí, ale jedná se třeba o schopnost lesů, souvislé vegetace a mokřadů zmírňovat extrémní klimatické jevy nebo přitahovat vláhu v podobě mírných dešťů. Tam, kde nejsou, přibývá ničivá kombinace vleklého sucha se vpády bouří a záplav.

Nemá tedy smysl, abychom každoročně opakovali „návrat k normálu“, jednou po epidemii, podruhé po suchu, a pak zas po nějaké potopě, a pokaždé využili polštářů stamiliardových podpor k dalšímu drancování prostředí. To bychom navyšovali dluh na to, abychom si mohli dovolit střelit se i do druhého kolena.

Tvrzení, že zelenou politiku si v naší tíživé situaci nemůžeme dovolit, lze tedy ve skutečnosti velmi snadno obrátit. Nemůžeme si dovolit nebrat zřetel na zákony přírody a nahrazovat je dětsky zjednodušeným obrazem světa, ve kterém existuje jen to, co se dá v nejbližším čtvrtletí prodat. Zakryju oči a bubák zmizí.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.