Chciválek, nebo Chcimír? Kdo má v zemi větší slovo? Sobotní demonstrace na Václavském náměstí měla jako hlavní témata mír a svobodu, tedy co nejčasnější ukončení války na Ukrajině a svobodu o tom mluvit. Stejně často se však mluvilo také o chystané dohodě o vojenské spolupráci s USA, ve které se česká vláda chová vůči Velkému bratru s nedůstojnou ponížeností a sálá z ní ochota nabídnout naše území jako americké cvičiště a zbrojní skladiště, které nemáme pod kontrolou. Navázat má souhlas s umístěním jaderných zbraní.

Ministryně obrany Jana Černochová sice tvrdí, že teď ne, teď nemáme takovou ambici. Ale to slůvko „teď“ je tam důležité, protože když na to přijde, hned zítra nemusí platit. Stíhačky F-35, kupované jen proto, že mohou posloužit jako jaderné nosiče, už tu budou. Opravdu to chceme? Kdo konkrétně? Proč to tedy neřekli před volbami?

Je to proto, jak kdysi přiznal bývalý premiér a předseda ODS Mirek Topolánek, že „kdybychom řekli, co po volbách chceme, nikdo by nás nevolil“? Nebo prostě jen někdo v zámoří zavelel a vláda poslušně srazila kufry? Bývalý premiér a předseda ČSSD a současný předseda spolku Nespokojených Jiří Paroubek to přirovnal k poměrům před více než sto lety, kdy imperiální Británie diktovala smlouvy ostrůvkům v Indickém oceánu.

Obsahově byla zatím tato sobotní demonstrace nejzajímavější, byla to vlastně série analytických vystoupení. Bývalý ministr zahraničních věcí a bývalý předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan vyzval vládu, aby jednala ve prospěch oboustranného příměří na Ukrajině, které by usnadnilo mírové rozhovory. Spolu s dalšími se hlásil k těm, kdo tuto válku nechtějí.

Těch nebezpečí je víc. Předsedkyně spolku Českého mírového fóra a předsedkyně politické strany Aliance národních sil Vladimíra Vítová varovala před nebezpečnými důsledky českého členství v méně známém uskupení východoevropských zemí Bukurešťská devítka, která vznikla za našimi zády roku 2015.

Nic proti spolupráci s mírovými bližšími či vzdálenějšími sousedy, ale skupina nevznikla ani tak k pokrytí nějakých rozvojových potřeb regionu, ale vznikla jako reakce na ruskou anexi Krymu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen pak s touto Bukurešťskou devítkou vyjednala vojenskou podporu akcí namířených proti Rusku. Vítová proto vyzvala k okamžitému odstoupení z této skupiny nastrčené jako jakýsi předvoj.

Není to jediný případ, kdy jsme zatahováni do nejrůznějších uskupení na podporu silového pojetí politiky Spojených států, zatímco základní smlouva NATO, kterou jsme podobně jako USA podepsali, zavazuje hned v Článku I k mírovému řešení mezinárodních sporů. Platí to ještě? Pokud ne, nemáme tam co dělat.

Ještě nebezpečnější je případné přijetí politiky „nuclear sharing“, tedy systému dohod členských zemí NATO, které umožňují, aby i státy, které jsou vázány smlouvou o nešíření jaderných zbraní tyto zbraně měly na svém území a mohly je případně použít. Členské státy NATO, které mají jaderné nosiče, jsou obvykle do tohoto systému zapojeny. Náš nákup jaderných nosičů F-35 by proto po tom přímo volal. Teoreticky je tato politika vydávána za obrannou, jako nástroj „zastrašení“. Tím se však dostává do konfliktu s Chartou OSN, kterou jsme také podepsali, a kde se mluví o vyloučení hrozby silou. Dosavadní zkušenosti z mezinárodního vývoje posledních desetiletí tak dávají přednost úvaze, že je to spíše nástroj zvyšování napětí.

Ani o amerických základnách, ani o účasti v „nuclear sharing“ se zatím ve vládě a parlamentu otevřeně nerozhodlo, ale obranná dohoda s USA pro to otevírá dveře, či Paroubkovými slovy přímo vrata. Už podpisem této dohody se vzdáváme kontroly nad zařízeními a plochami, která si USA vyhradí výlučně pro svoji potřebu. Nemusíme být informováni jaké zbraně a v jaké množství tam vozí. Ale je tu ještě horší vyhlídka. Pokud se příliš zavážeme této americké reprezentaci, jejíž postavení je před prezidentskými volbami značně otřeseno, může se stát, že za rok budeme na nástěnce hanby jak v Rusku a Číně, tak v USA. To by byl majstrštyk naší diplomacie!

Odhodlání účastníků zabránit vtahování republiky do zbytečného a nesmyslného rizika bylo jednoznačné. Ale jak toho dosáhnout? Dav odpověděl bez váhání na otázku bývalého poslance Lubomíra Volného, kdo tady vládne: Lid. Je to v ústavě. Jinou věcí je, jak to prosadit, když se lidu vláda na nic neptá. Možná jsme však dosud volili dost neobratný přístup. Nebylo by lepší se ptát našich zástupců v parlamentu, jak se vůči tomuto riziku zachovají?

Každý volič by měl vědět, kdo je poslancem v jeho volebním okrsku. Pak by si měl taky zjistit, kdy tam má jeho poslanec svůj poslanecký den pro kontakt s veřejností. A v ten správný den zajděme na to správné místo za svým poslancem, i když jsme ho třeba nevolili. Teď je zástupcem všech. A je opravdu nejvyšší čas využít příležitosti a osobně se zeptat svého poslance, jak se zachová při hlasování o dohodě s USA, která je možná ještě ostřejší než někdejší dohoda o „dočasném“ pobytu bratrských vojsk.

Nestačí poslat jednoho delegáta, to by mohl vzniknout dojem, že ve skutečnosti nikoho nezastupuje. Když svůj názor postupně vyjádří víc lidí, je to lepší, může se jít víc do hloubky. A když před kanceláří vznikne fronta, zvýší zájem o probíraná témata. O návštěvě poslance se lze dohodnout třeba na mírových pochodech, či pochodech Chcimírů, které teď probíhají v celé republice a jsou organizovány přes stránku ZDE.

S výsledky jednání pak bude dobré seznámit ostatní veřejnost. Když se to nepodaří v médiích hlavního proudu, jsou tu ještě ta alternativní. Nemělo by zapadnout, jak se každý poslanec rozhoduje nad perspektivou přeměny ČR v zemi vybavenou pro jaderný útok, ani jakou k tomu měl argumentaci a motivaci. Když se o tom nemluvilo před minulými volbami, může se to probírat před těmi příštími. Pokud nějaké budou.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele