Předpovídat v této situaci něco dlouhodobějšího znamená riziko, že za hodinu to nebude platit. Přesto se pokusím představit variantu, která nejen Zemanovu neparlamentnímu řešení formou úřednické vlády, ale i možným předčasným volbám, alternuje.

Shrňme si nejprve, co řekl na plénu prezident. Jasně dal najevo, že při druhém pokusu bude méně riskovat a více se ohlížet na rozložení Poslanecké sněmovny. Že by tím dal najevo, že chce jmenovat premiérkou Miroslavu Němcovou, která se (v té době) vytrvale prokazovala stojedničkovou většinou, byla a nyní již na 99% i je iluze. Kdo poslouchal projev prezidenta pozorně, nemohl si nevšimnout opakované averze k této vládě, včetně jejího možného ovlivňování probíhajícího vyšetřování. Je tak zřejmé, že Zeman vládu bývalé koalice nejmenuje, a to i kdyby jí 101 hlasů zůstalo. V tomto smyslu je vlastně jedno, jestli se stojedničku udržet podařilo, či nikoliv.

Druhá varianta, pokud se politické strany neshodnou na předčasných volbách, spočívá ve jmenování Bohuslava Sobotky. Tomu by odpovídaly Zemanovy dlouhodobé postoje, že vládnout by měla vítězná strana (a dal to ostatně najevo i svým závazkem, že po volbách jmenuje premiérem zástupce nejsilnější strany). Sobotka však nesplňuje jednu podstatnou Zemanovu podmínku, nemá většinu v Poslanecké sněmovně.

V této situaci se zdá nevyhnutelné, že Zeman musí jmenovat i druhou vládu jako úřednickou. Existuje však jedna parlamentní varianta, která mu v tom, minimálně na základě jeho předchozích návrhů, brání, a zároveň je i alternativou rozpuštění Sněmovny, které by mělo být krajním, nikoliv obvyklým rozhodnutím Sněmovny. Většina totiž v dolní komoře existuje. Je jí tolerance menšinové vlády ČSSD ze strany ODS.

Vládne vítěz, vyšetřování pokračuje a pravice je od válu

Tato varianta splňuje vše, co Miloš Zeman v průběhu času klade jako podmínky pro jmenování vlády. Zajišťuje většinu v Poslanecké sněmovně, odstavuje od moci prezidentem nenáviděnou stojedničkovou koalici a zároveň splňuje i Zemanův dlouhodobý názor, že vládnout by měla vítězná strana. Když je to navíc jemu blízká levicová ČSSD s řadou spojenců v roli potenciálních ministrů, tím lépe. Pak už by odpadl i jeho důvod pro prodlužování mandátu Rusnokovy vlády, protože vláda ČSSD by přeci vyšetřování nemohla ovlivňovat.

Zmíněná alternativa je výhodná i pro politické strany, potažmo Poslaneckou sněmovnu. Fakticky brání Miloši Zemanovi jmenovat druhou úřednickou vládu, protože ta by 102(4) členný blok neměla šanci prolomit, a současný prezident přece řekl, že ve druhém pokusu nechce riskovat. Zároveň tím dochází k naplnění slov o obraně parlamentní demokracie a návratu reálné moci na půdu Sněmovny. Zemanovi by tato varianta vyhovovala i proto, že není zcela jasné, zda chce hradní pán předčasné volby. V náznacích je sice prosazuje, z čistě pragmatického pohledu mu však nevyhovují. Proto by na spolupráci dvou největších parlamentních stran do řádných voleb mohl kývnout.

Uvedené řešení má půvab i pro ODS. Nejenže by se tolerancí fakticky nepodílela na moci a opoziční politikou by si budovala pozici pro lepší výsledek ve volbách, ale zároveň by odstavila od kormidla Miroslava Kalouska, jehož TOP09 je jejím faktickým soupeřem na pravici při nejbližším rozhodování voličů. Že tím navíc dojde k pomstě za převrat v Praze v opačném gardu, už je jen dějinným zadostiučiněním…

Domnívám se, že tato varianta platí nejen v dnešní situaci, ale i všeobecně. Velké koalice či jiné formy spolupráce dvou největších stran jsou nejsnadněji obhajitelné právě v době krizí, která tady dnes panuje, a ať se vývoj vyvine jakýmkoliv směrem, platí, že takový typ dohody je (nebo by byl) nejstandardnějším řešením krize.