Shodou okolností právě v této době jsem svědkem a zčásti i bezbranným účastníkem nepříjemných událostí, bez nichž bych se rád obešel. Běžně se setkávám s potížemi obviněných při obraně proti zášti původců jejich pronásledování a proti  zlé vůli, podjatosti a neumětelství úřadů, které je  pronásledují.  Setkávám se s důkazy o nerovnosti obviněných a jejich pronásledovatelů. Pokusí-li se obvinění po zproštění obžaloby o odvetu proti těm, kdo jejich trápení zavinili, velmi často narazí na odpor úřadů, od nichž očekávali podporu. Setkávám se s důkazy o nerovnosti občanů a justice. Občan, který propase některou ze zákonem stanovených lhůt, ztrácí bez náhrady svá práva a může skončit jen kvůli tomu za mřížemi, bez ohledu, zda je skutečně vinen. Soudce, který nezvládá své úkoly v zákonech stanovených procesních lhůtách a působí tím škody obviněným, nemůže být hnán k odpovědnosti, protože lhůty jsou nevymahatelné a v případě protestů postižených jej nadřízený zaštítí.  Stejně tak soudce, který nedbalostí nebo úmyslně vyvolá průtahy řízení v trvání několika měsíců, neponese odpovědnost. Chrání ho samoobslužný svépomocný systém kárného řízení. Ministerstvo spravedlnosti jeho slabiny nenapravuje, protože samo je spolehlivým ochráncem hříšníků.

Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.

Je téměř zbytečné podávat podněty ke kárnému stíhání hříšníků. Nadřízení, kteří mají pravomoc kárných žalobců, téměř vždy zaštítí své podřízené a popřou, že by se něčeho nemravného dopustili. Trochu je chápu: potkávat denně na chodbě kárně obviněného, může být pro kárného žalobce nepříjemné. Ale postižený nepořídí lépe u ministra spravedlnosti, který je univerzálním kárným žalobcem s osobní výsadní pravomocí a k hříšníkovi má daleko. Není především vůbec jisté, že k němu úředníci kárný podnět pustí. A když už jej dostane, musí přemýšlet, zda si může dovolit poslat hříšníka před kárný soud, neboť musí počítat s odporem stavovských organizací, novinářů a politiků a také bere ohledy na svou příští volitelnost a prospěch své partaje.

Při rozjímání nad vzpomínkami docházím také k nemilému poznání, že se podstatně zhoršilo postavení občanských iniciativ, přičemž nejhůře ze všech po sobě jdoucích špatných vlád (dobré vlády neexistují) si vede Fialova vláda. Dnes se zdá neuvěřitelné, že po nástupu Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce byl spolek Šalamoun přijímán jako plnohodnotný účastník debat o reformě státního zastupitelství, o  kterou usiloval Pavel Zeman s podporou Lenky Bradáčové a dalších příznivců. Když jsem v těchto dnech procházel místnostmi Poslanecké sněmovny, přemýšlel jsem, zda jsem v nich kdysi skutečně přednášel o připravované novele zákona o státním zastupitelství na seminářích, na které přijížděli  i státní zástupci zdaleka, či zda se mi to jen zdálo. Myslím ale, že se nemýlím tvrzením,  že do eklepu Poslanecké sněmovny se zásluhou jisté  poslankyně strany Úsvit dostaly návrhy zákonů, které vznikly na půdě spolku Šalamoun, jejichž projednání ovšem vládní strany nikdy nepřipustily. Pochopitelně: kdyby vznikla Generální inspekce justice s pravomocemi blízkými GIBS a veřejným žalobcem kvůli justičním prohřeškům by se stal generální prokurátor při Nejvyšším soudu, leckterým soudcům a státním zástupcům by se  začalo vést špatně.

Spolek Chamurappi  z.s. vznikl za vlády Andreje Babiše a naše komunikace s orgány resortu spravedlnosti byla od počátku intenzivní. S nástupem vlády Petra Fialy  ale vše zhaslo. Současně ale ani opozice se nezajímá o naše poznatky, jež by v některých případech mohla použít ke kritice vlády. Přitom nezpochybnitelná odbornice, poslankyně prof. Helena Válková se jako osamělá bojovnice marně snaží bez jakékoli podpory čelit nejhorším úletům vládních legislativců. Za těchto okolností si někdy skoro  připadám jako hlava ilegální organizace.

Přes výše uvedené příznivé vzpomínky na poměry za vlády Andreje Babiše, s politováním konstatuji, že na jejím konci došlo k zásadnímu zhoršení postavení občanských iniciativ legislativním zásahem do řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu dosluhující ministryní Marií Benešovou. Její úprava trestního řádu byla zásadní: žádosti o podmíněné propuštění se od 1.1.2022 podávají přes ředitele věznice, kteří jsou zodpovědní za to, že na  soudy nepůjdou předčasně podané žádosti a zřejmé nesmysly. Proti tomu bych nereptal. Ale ze zákona vypadlo ustanovení, podle něhož zájmové organizace občanů měly právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění a nebyly omezeny žádnou lhůtou. Netuším, proč toto právo legislativcům vadilo. Z praktického hlediska postavení navrhovatele podmíněného propuštění bylo jednoznačnější  než postavení ručitele a z procesního hlediska bylo důstojnější. Odsouzení, jejichž propuštění jsme navrhli, jsou všichni dosud na svobodě. Zůstalo nám právo podávat nabídky převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatelů po jejich propuštění. Ale podatelé nabídky nejsou uvedeni mezi osobami, oprávněnými podat stížnost proti usnesení soudu 1. stupně. Vede to k nejednotnému přístupu stížnostních soudů k podaným stížnostem. 

Končící rok 2024 se od předchozích let liší sníženou „viditelností“ činnosti spolku. Zúčastnili jsme se jen jednoho řízení o podmíněné propuštění, zahájeného již v r. 2023, které letos neskončí. Čili k třinácti odsouzeným, kterým jsme od listopadu r.2017 pomohli na svobodu, další nepřibyl. Ale zejména jsme nemonitorovali žádnou velkou, veřejností sledovanou kauzu. Stáhli jsme se „do podzemí“ jako zmocněnci poškozených v řízení proti původcům jejich utrpení. Řízení jsou neveřejná, takže o nich nelze psát.

Když se tedy  v rámci adventního  ohlédnutí zamyslím nad r. 2024, nezbývá mi než si pomyslet „dobře už bylo“ a naděje na lepší příští je nejasná. Již jsem kdysi přemýšlel nad ukončením činnosti a tyto myšlenky se mi nyní často vrací. Potíží je neúnosně mnoho, radosti téměř žádné.

Obecně se ale domnívám, že činnost takových organizací, jako jsou spolky Šalamoun a Chamurappi, je společensky prospěšná. Překonáváme informační propast mezi účastníky trestního řízení a „věrchuškou“, donášíme k ní poznatky, které profesionální aparáty skrývají, upozorňujeme na prohřešky, na jejichž obnažení by si nikdo jiný netroufl, a to vše téměř zdarma ve srovnání s neziskovkami, přisátými na státní rozpočet.