V polistopadovém vývoji většina „demokratických“ práv „pracujících“ v trestním řízení zanikla. Ale skončilo zasahování politických orgánů do rozhodování soudů.

Jedním z pozůstatků předlistopadových práv je zřízení funkce přísedících, jimž přísluší prakticky stejná práva a povinnosti, jako kdysi soudcům z lidu. Ale i na zánik tohoto pozůstatku zřejmě dojde, neboť není přece třeba, aby se soudcům dívali do karet právnicky nevzdělaní občané. Je pravda, že činnost přísedících se často stávala terčem kritiky veřejnosti pro pochybnosti o jejich způsobilosti podílet se kvalifikovaně na soudním rozhodnutí. Ostudou byli usínající přísedící, které jsem občas vídal při monitorování soudních jednání. Nebylo to ale u všech soudů. Např. ve všech čtyřech trestních senátech zlínské pobočky Krajského soudu Brno působili přísedící, kteří se jednání účastnili aktivně a na výši. Je možné, že špatný stav sboru přísedících zavinil stát, který nastavením ostudné výše odměny připravil funkci přísedícího o prestiž a odpudil od zájmu o ni výkonné jedince.

Dalším pozůstatkem „práv pracujících“ bylo připuštění účasti zájmových sdružení občanů na řízení o podmíněné propuštění odsouzených z výkonu trestu. Připouštěly se dvě formy, obě spojené s povinností převzít povinnost působit na završení převýchovy propuštěného odsouzeného, tedy za to, že povede řádný život. Významné bylo právo přímo navrhnout podmíněné propuštění. Právo bylo spojeno s nárokem na poskytnutí zprávy vedení věznice o chování žadatele o podmíněné propuštění. Druhou formou byla podpora žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za dovršení jeho převýchovy. Právo na podávání přímých návrhů na podmíněné propuštění nechala zrušit exprokurátorka Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Babišově vládě. Poslanci jí vyhověli. Příliš mnoho demokracie škodí.