Sledoval jsem tísnivé prožitky obviněných v řadě trestních případů a měl jsem příležitost sledovat výkony řady žalobců a soudců. Sdílení viditelného utrpení je nepříjemné a je důvodem zarputilosti, s kterou se vracím k některým případům, soudcům či žalobcům.

Patří k nim například počínání soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázejících žalobců Radka Mezlíka a Aleše Sosíka. Aleš Novotný proslul svým sklonem k ukládání drakonických trestů a nesmírně dlouhými dodacími lhůtami písemného vyhotovení rozsudku. Zaznamenal jsem projev cynismu ve vztahu ke složitelům rekordní kauce 150 milionů Kč ve prospěch propuštění na svobodu ods. Shahrama Zadeha. Kauci přijal bez mrknutí oka s vědomím, že zaručuje svobodu obšťastněného jen v dané „daňové“ kauze, ale na dvoře již čekají policisté, aby jej zatkli pod jinou záminkou a odvedli jej do vazby. Kauce později propadla státu. Zaznamenal jsem projev necitelnosti k obviněným, odsouzeným k vysokým trestům, které nechal čekat 16 měsíců na doručení písemného vyhotovení rozsudku a zbavil je tak možnosti okamžitě se  bránit odvoláním proti strašlivým trestům. Pokusil jsem se vyvolat proti němu kárné řízení, ale bylo to marné. Ani předseda soudu Milan Čečotka ani ministr spravedlnosti Pavel Blažek neviděli v jeho chování cokoli nemravného. Z šetření ministerstva spravedlnosti pak vyplynulo, že každý měsíc dostal povolení k prodloužení lhůty pro vypracování. Z počátku mi povolení vystavoval tehdejší místopředseda soudu Aleš Flídr, jenž během let soustavně zakrýval Novotného prohřešky, a když ukončil svou činnosti a Aleš Novotný byl dočasně pověřen jeho zastupováním, povolení mu vydával předseda soudu. S odstupem jako laik soudím, že ministr spravedlnosti měl pohnat před kárný senát předsedu soudu, protože podporoval soudce v poškozování odsouzených.

Aleš Novorný by zasloužil by pochvalu za pohotovost, s kterou podchytil jako novinku zavedení do trestního řádu institutu dohody o vině a trestu, avšak způsob, jakým s ním nakládal, mě jako laika popudil. Ve „velké daňové kauze“, v které byl hlavním obžalovaným Shahram Zadeh, poučil obžalované o možnosti ulehčit si život využitím novinky. Překvapivě na jeho poučení jako první reagoval právě Shahram Zadeh, dosud tvrdošíjně hájící svou nevinu. Žádost odůvodnil nepřijatelným způsobem, proto soudce jeho první pokus odmítl. V dalším vývoji pak společně s žalobcem Alešem Sosíkem pomohl přivést Shahrama Zadeha k formulaci žádosti o dohodu, jež vyhovovala nárokům dle trestního řádu a hlavně obsahovala skutečné nebo smyšlené důkazy proti některým spoluobžalovaným. Hodnota důkazů či nařčení byla zřejmě hodně vysoká, protože justice pak projevila vůči panu obžalovanému velkou vstřícnost povolením podmíněného propuštění z výkonu trestu bez ohledu na dluh vůči státu ve výši 18 milionů Kč. S řízením o povolení podmíněného propuštění mám dost zkušeností. Často bývají závazky žadatelů o podmíněné propuštění v řádu několika desítek tisíc Kč důvodem k zamítnutí žádosti. Zde možná pomohla intervence žalobce Aleše Sosíka.  Zadehem usvědčeným či nařčeným spoluobžalovaným pak státní zástupce Aleš Sosík nabídl velmi mírné tresty, přistoupí-li na  dohodu o vině a trestu. Podceňujíce důkazní situaci, dohodu odmítli a soudce je za tvrdošíjnost odměnil vysokými tresty. Křiklavým případem je potrestání matky dvou malých dětí, která odmítla nabízenou dohodu s podmíněným trestem a vysloužila si tím odsouzení na 8 let ve vězení a k tomu peněžitý trest ve výši 2,5 milionu Kč. Odsouzení dvou dětí k osmi letům života v odloučení od matky mi připadá nelidské, zvláště když  nabídka dohody s podmíněným trestem ukazuje na nevýznamné provinění.