Je známo, že sejdou-li se dva právníci, projeví nejméně tři  právní názory. Nedbaje tohoto pravidla posadil Václav Moravec v Otázkách Vymývače mozků dne 8.října 2017 (pardon, v Otázkách Václava Moravce) ke kulatému stolu právníky hned tři, a to nikoli ledajaké: dva ministry současné a jednoho bývalého, každého z jiné politické strany: Roberta Pelikána (ANO), současného ministra spravedlnosti, Jana Chvojku (ČSSD), ministra pro legislativu, a Pavla Blažka (ODS), bývalého ministra spravedlnosti. V pořadu to proto řádně jiskřilo.Většinou probíhal názorový boj všech proti všem, ale nudný rozhodně nebyl. Oceňuji, že účastníci dali politikům příklad politické kulturnosti, když své názorové rozpory neznehodnotili projevy nesnášenlivosti a zacházením do osobního napadání.

Sleduje jejich debatu, uvědomil jsem si, že okřídlené obavy ministra Roberta Pelikána ze „zapouzdřenosti justice“ (jimiž m.j. odůvodňuje zdrženlivost k požadavkům politizujících soudců na ustavení soudcovské samosprávy) by se mohly vztahovat na celý právnický stav. Na uvažování mnohých právnických profesionálů – k nimž patří  i zmínění ministři - je totiž vidět, že žijí ve věži ze slonoviny své stavovské výlučnosti a mnoho případů bezpráví a kastovní neochoty čelit jim samoočistnými procesy, k nim vůbec nedoléhá. Pohled občanského aktivisty, střetávajícího se dlouhodobě se zaměňování pojmu nezávislost za nárok na  beztrestnost nemravného nebo dokonce nezákonného jednání a z toho plynoucího oprávnění ke svévoli, se nutně od jejich názorů musí lišit.

Z množství námětů, kvůli nimž se páni ministři přeli, bych chtěl vyzdvihnout především otázku vhodnosti rozhodnutí Roberta Pelikána podat kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou, soustavně vzdorující právnímu názoru odvolacího soudu. Výtky, že pan ministr popřel její právo na nezávislý právní názor, by byly oprávněné, pokud by skutečně šlo pouze o rozpory v právních názorech. Mám důvod si myslet, že v tomto případě by mohl odvolací soud brojit proti nedůslednosti ve vypořádání s jeho připomínkami, a pak by kárná žaloba mohla být důvodná. O tom, jak to doopravdy je, rozhodne až kárný soud.

Lichá je ale námitka, že odvolací soud má přece legitimní právo vzdorující soudkyni případ odebrat a vynutit si změnu v přidělení věci. Naléhavost kárného postihu se tím zmenší. V daném případě by to ale nemuselo fungovat. Předmětný odvolací senát má náklonnost k hraní ping-pongu s nalézacími soudy a skutečně si po třech zprošťujících rozsudcích občas vynutí změnu přidělení. Nový soudce pak obvykle vyhoví a vynese odsuzující rozsudek. Pokud se pak odsouzený brání odvoláním, může se dožít toho, že senát zadrží odeslání návrhu Nejvyššímu soudu ČR na odebrání věci zdejšímu soudu a její předání mimo obvod působnosti Vrchního soudu v Praze a v nepřítomnosti obžalovaného odsuzující rozsudek potvrdí. Co ale říci na případ, kdy odvolací senát odebral po třech zprošťujících rozsudcích případ soudkyni Heleně Králové, ale následně zrušil již dva zprošťující rozsudky její nástupkyně v nevýznamném řízení, které se táhne již sedm let. Všechny tyto případy působí dojmem, že odvolací senát slouží jako „pošťák“ žalobcům a vnucuje jejich vůli nalézacímu soudu, jehož nárok na vyhodnocování důkazů je nezpochybnitelný a stojí nad nárokem žalobce.

V této souvislosti páni ministři podhodnotili palčivost otázky, zda státním zástupcům přísluší podávat návrhy na kárné stíhání soudce. Občan smí činit vše, co nezakazuje zákon. Naproti tomu státní orgán smí činit jen to, co mu zákon výslovně přikazuje nebo povoluje. Zákon o řízení ve věcech soudců a státní zástupců sice neříká, kdo může podat podnět k podání kárné žaloby, ale státním zástupcům tuto kompetenci neposkytuje. Nevyplývá ani z jiného zákona. Vzhledem k rozdílnému postavení státního zastupitelství a soudů v ústavním systému státu by jeho vybavení takovou pravomocí bylo zřejmě nevhodné. Státní zástupci mají možnost brojit proti rozsudkům odvoláním, popřípadě až dovoláním nejvyššího státního zástupce, ale tím jejich pravomoci končí. Pokud se pustili do podávání kárných návrhů, je to další nebezpečný projev jejich stesku po postavení generální prokuratury předlistopadového režimu.