Shodou okolností se následně do mého zorného pole dostaly zprávy z veřejných zdrojů o stavu kauzy generála Vladimíra Halenky a spoluobžalovaných, jež bolestnost zmíněného úkazu potvrzuje. Vladimíra Halenku již  soud zprostil definitivně obžaloby. Oprávněně si stěžuje na narušení osobního života, zničení kariéry a psychické utrpení, které mu přinesl dlouholetý proces. Samozřejmě se bude domáhat finančního odškodnění podle příslušného zákona.

Řízení proti nepravomocně zproštěným  spoluobžalovaným pokračuje. Nedojde-li v hlavním líčení ke zvratu v důkazní situaci, mají naději, že je soud zprostí znova. Budou si pak stěžovat stejně jako pan generál a stát se nedoplatí.

V této souvislosti vyvstal do popředí jiný nežádoucí úkaz: neúnosná délka trestního  řízení. Prožitek účasti na trestním řízení v postavení obžalovaného je nezapomenutelný. Obvinění žijí celé  roky pod psychickým tlakem z hrozby odsouzením. Tlak pociťují i v době, kdy se z procesních důvodů v řízení zdánlivě nic neděje. Vybavuje se mi Wolkerův pojem „trestání časem“, který básník použil v jiné souvislosti.

Neúnosná délka procesu a rozpaky kolem zprošťujícího rozsudku mě přiměly k pátrání po informacích ve veřejně dostupných zdrojích. Výsledkem je dojem, že proces poznamenaly různé anomálie  přípravného řízení a postupu žalobce po podání obžaloby. Monitoroval jsem desítky trestních řízení, ale s úkazy, jež provázejí kauzu generála Halenky & spoluobžalovaných, jsem se jinde nesetkal. Nejde jen o můj subjektivní dojem: soud se vyjádřil, že obžaloba byla podložena tak chatrně, že neměla být vůbec podána. Nedivím se: nepamatuji se na jiný případ, v němž by si žalobce dovolil zatajit před soudem znalecké posudky, jež vyznívají ve prospěch obžalovaných nebo odstranit ze spisu desítky stran dokumentace. Neméně závažná je skutečnost,  že měla vzniknout škoda, jejíž výši žalobce není schopen prokázat. Žalobce se proti rozsudku odvolal, ale Vrchní soud v Praze jeho odvolání nevyhověl a vydal závazné pokyny k doplnění dokazování. Žalobci nezbylo než podat novou obžalobu. Soud mu ji vrátil k doplnění dokazování, ale po zásahu Vrchního soudu v Praze ji přece jen znova projedná v hlavním líčení.

Během těchto procesních „hrátek“, nepochybně vyvolaných žalobcovým „čarováním“ s důkazy, čas běžel, vznikaly značné průtahy, během nichž obžalovaní psychicky strádali a rostla újma, o jejíž odškodnění mohou případně žádat.

Mimo těchto podivností mě jako laika zaujala právní kvalifikace skutků. Státní zástupce žaluje obžalované z úmyslných trestných činů. Kdysi mě poučil Ústavní soud, že rozhodnutí o úmyslnosti není možné bez zkoumání motivu jednání obviněných. V obžalobě ale i v diskusích na internetu zaznívá jako basso  continuo nevole nad skutečností, že obžalovaní svým počínáním umožnili zbrojařské firmě Excalibur Army  dosáhnout nemravného zisku. Zapadá to do mínění různých diskutujících na internetu, že v resortu obrany dochází k nehoráznému okrádání státu. Divil bych se, kdyby obžalovaní nevěděli o výhodnosti nákupů vyřazeného armádního majetku pro zmíněnou společnost. Ale vnucuje se otázka, zda  jí  skutečně  pomáhali cenovým zvýhodněním vědomě. Jde o pouhý šlendrián nebo korupční jednání? Měla je snad Excalibur Army na neveřejné výplatní listině? Zdá se, že v přípravném řízení odpověď na tuto otázku buď nikdo nehledal, anebo naopak zjistil bez pochybností, že obžalovaní neměli z obchodování s Excalibur Army žádný přímý prospěch. Tím spíše je na místě přisvědčit soudu, že je státní zástupce neměl obžalovat.

Na okraj si dovolím poznámku z jiného soudku. V tomto případě mělo dojít ke škodě za několik desítek milionů Kč. Lid obecný „u piva“, na internetu a jinde vyslovuje pochybnosti o efektivnosti investic do zbrojení, prosazených ministryní Janou Černochovou. Zvláštní nevoli v této souvislosti vzbuzuje způsob financování nákupu letadel F35. Debatující mluví o  škodách, proti nimž v kauze „Halenka & spol.“ jde o „pár drobných“. To vše v době, kdy dosud máme na očích osud bývalé ministryně Vlasty Parkanové, stíhané kvůli nákupu letadel CASA.