Netuším, proč Petr Dimun označuje Unii státních zástupců za „nátlakovou skupinu uvnitř státního zastupitelství“ nicméně se mu podařilo výběrem citací názorně předvést rozdíl mezi profesně deformovaným myšlením části státních zástupců a občanským pohledem jejich obětí, s nímž se ztotožnil pan ministr. Podle státních zástupců neoprávněné trestní stíhání není nic pobuřujícího. Stíhané osoby mají právo se ohradit stížností a bezpráví může být úředním postupem zastaveno, takže je vše v pořádku. Jinak řečeno, někteří státní zástupci se domnívají, že spáchaná křivda byla zhojena, pokud ji formálně napravil stát zákonným způsobem. Ministr naproti tomu projevuje nevoli nad tím, že vůbec může dojít k nedůvodnému trestnímu stíhání a uvědomuje si, že účinky trápení neprávem stíhaných občanů nezahladí následné zastavení pronásledování, případná omluva státu či  pár korun odškodnění.

V jednotlivých případech trestního řízení skutečně dochází k úkazům, nad nimiž zůstává rozum stát. Notorietou jsou nezákonnosti při povolování odposlechů nebo prohlídek bytových či nebytových prostor. Policie osloví státního zástupce předepsanou žádostí. Ten její obsah bez kontroly přenese do své žádosti soudu a soud bez zkoumání  její obsah překopíruje  do svého rozhodnutí o povolení požadovaného úkonu. Zhusta se stane, že Nejvyšší soud ČR přezkoumá dodatečně vydané povolení a zruší je pro nezákonnost. Jenže mezi použitím nezákonně vydaného povolení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR může uplynout i několik let a na žadatele o jeho přezkum mezitím  již dopadly účinky nezákonně vedeného procesu.

Některé zprošťující rozsudky vyvolávají otázku, jak je vůbec možné, že bylo sděleno obvinění, pak podána obžaloba, pak soud odmítl návrh na předběžné projednání obžaloby a přece jen po řádně vedeném hlavním líčení se obžalovaní po letech zbytečného trápení dočkají zprošťujícího rozsudku. Nikdo nezkoumá, jaká pochybení v počátečních fázích řízení umožnila vyvolání zmatečného procesu, kdo a proč je způsobil.

Nepravosti často provází podezření, že někdo dostal zaplaceno. Ale prokázání se téměř nikdy nezdaří.

Podiv vzbuzuje například práce policie a dozorového státního zástupce zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno, vedoucí  k obžalování manželů Jaroslava Novotného a Jarmily Novotných z vydírání veledlužníka Pavla Buráně. Jaroslav Novotný je jeho věřitelem. Řízení se rozběhlo na základě trestního oznámení Pavla Buráně.  Podle jeho udání jej  měli obvinění s pomocí čtyř najatých „falešných policistů“ přinutit k nedobrovolné návštěvě jejich vily a tam k podpisu listin, jež měly výrazně zhoršit jeho postavení jako dlužníka. Ze čtyř „falešných policistů“ místní policie „identifikovala“ jen tři. To byla první trhlina v důkazní situaci. Rekognice trojice byla zmanipulovaná tak, aby údajný poškozený měl „poznání“ násilníků co nejvíce usnadněno. Také je „poznal“ a čím více času od jeho údajného nedobrovolného příjezdu do vily uběhlo, tím si byl jistější, že jsou to právně oni, kdo jej s použitím násilí dopravili do vily a tam jej ohrožovali na životě a zdraví, až se podrobil a podepsal připravené listiny. Přestože se soudce nalézacího soudu poctivě snažil Novotné usvědčit a prokázat virtuózně vedenými výslechy zástupu svědků, že policie skutečně dodala pravé pachatele a pan poškozený je  skutečně poznal a usvědčil, nakonec soudci nezbylo, než všechny tři postupně zprostit obžaloby. Čtvrtým se ani nezabýval, protože policie jeho  existenci nevzala na vědomí.  Policie nedokázala soudu srozumitelně vysvětlit, jak se k vytipování tří neoprávněně obviněných dostala a výsledkem soudního jednání je zjištění, že obvinila nevinné lidi, jejichž rodiny musely strpět neoprávněné domovní prohlídky v časných ranních hodinách.