Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho Generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1.450.000 Kč. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů.

Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v r.2013 a soudcem je od r.2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E.R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení.

Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí.

Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E.R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků.

Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku (ZDE) proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím.

Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v r.2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na Ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí. 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října 2018 jsem obdržel vyrozumění o postoupení na Ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.

Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni.

Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1.stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je, čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1.stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace.

Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E.R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl.

Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě.

Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor Generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči.

Rozsudek nad obž. E.R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst.2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“, šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu“. Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru Gnerální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování.

Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst.100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tis. USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst.100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tis. USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.

V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.

Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i Generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obž. E.R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání.

Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007-2008, za jehož úspěch byla obž. E.R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1.450.000 Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná.

Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika, čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze.