Pohorším jeho nepřátele, jimž je dobrá každá příležitost k pokusu o vyvolání nedůvěry veřejnosti k němu, a nebudou spokojeni politici, dožadující se kontrasignace rozhodnutí o milosti ministrem spravedlnosti nebo předsedou vlády.

Možná trochu potěším redaktory Respektu, ale jen částečně, protože vedle vyjádření omezené podpory jim musím vytknout, že se zveřejněním článku nepočkali po 28. říjnu. Státní svátek by mohl být příležitostí k udělení milostí, které za dané situace pan prezident nejspíš odsune. Pár nešťastníků tak možná zaplatí za neuváženou horlivost novinářů prodloužením svého trápení.

Zarmoutím žadatele o milost, podporované spolkem Šalamoun. Již tři roky pan prezident nevyhověl žádné námi podporované žádosti, takže za normálních okolností by se zvyšovala statistická pravděpodobnost, že na někoho z nich konečně přijde řada. Předjímám, že tímto článkem slitovnost pana prezidenta s našimi chráněnci nepovzbudím, a omlouvám se jim: v této věci jde o víc než o osudy jednotlivců.

• Sledujeme téma Klaus a milost

V rámci působení ve spolku Šalamoun se podílím již řadu let na vyjednávání ve prospěch námi podporovaných žadatelů o milost. Náš pohled na institut milosti a způsob jeho užívání je poněkud odlišný od páně prezidentova, což nám nebrání vážit si jej a snažit se o dobré vztahy. Domníváme se, že při plném zachování práva na ničím neomezované subjektivní rozhodování prezidenta a povahy naprosté výjimečnosti řešení věcí cestou milosti by jej měl používat také k nápravě selhání justice tam, kde není z jakýchkoli důvodů možné dosažení nápravy nespravedlnosti opravnými prostředky trestního práva. Pan prezident tento přístup odmítá, aby se vyhnul nařčení ze zasahování do nezávislosti justice a užívá své právo téměř výlučně z humanitárních důvodů na řešení obtížných životních situací odsouzených. Pokud by na naše stanovisko přistoupil, bylo by nutné, aby se velikost příslovečné „špetky šafránu" zvětšila na dvoj- až trojnásobek současné úrovně.

Alternativou k nápravě sporných soudních rozhodnutí nebo jiných selhání trestního řízení cestou milosti by mohlo být rošíření pravomoci prezidenta o právo nařídit obnovu procesu nebo aspoň o právo stížnosti pro porušení zákona. Z pohledu požadavku na nezávislost moci soudní by bylo méně nesystémové než institut milosti, který by ovšem neztratil opodstatněnost.

I když nás mrzelo omezení počtu udělovaných milostí ve srovnání s érou Václava Havla, oceňovali jsme, že se Václav Klaus dokázal vyhnout tzv. „podivným milostem". V poslední době to již ale tak úplně neplatí, i když stále nedošlo k vybočení, srovnatelnému s křiklavým případem omilostnění opilého lékaře, který usedl opilý za volant a zavinil smrt.

Podotýkám, že nápor žadatelů o milost by se zmenšil, kdyby se rozšířily možnosti vyvolání obnovy procesu a kdyby ministři spravedlnosti byli vstřícnější při posuzování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Uctívání zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí odporuje objektivní skutečnosti omylnosti lidského myšlení a poznání. Zejména za působnosti současného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila dosahuje intenzity až obludné. Stejně jako v U.S.A., které otevřeně přiznávají justiční omyly u odsouzenců k trestu smrti, i u nás dochází k justičním přehmatům. Je štěstí, že není povolen trest smrti, takže aspoň nedochází k justičním vraždám. Na rozdíl od U.S.A. ale naše justice přehmaty nepřiznává a trpí sebeklamem neomylnosti.

Spolek Šalamoun dává jednoznačně přednost justičním postupům nápravy bezpráví. Na pana prezidenta se obracíme pouze v případech, kdy všechny ostatní prostředky selhaly. Bývali jsme úspěšnější než za působení Václava Havla. Před třemi roky ale pramen prezidentovy slitovnosti s našimi chráněnci z neznámých důvodů vyschl. Nedošlo přitom k obecnému viditelnému zhoršení našich vzájemných vztahů, o čemž svědčí např. souběžná opakovaná nominace předsedy spolku Johna Boka prezidentovým kandidátem na funkci veřejného ochránce práv.

Mám tedy jistou osobní zkušenost s mechanizmem posuzování žádostí o milost, podstatně větší, než novináři a političtí tlučhubové, kteří kvůli kauze Radky Kadlecové napadají pana prezidenta a jeho spolupracovníky. Znám osobně několik omilostněných a jejich trestní spisy, včetně těch „podivných" případů.

Měl jsem možnost zúčastnit se jednání s panem prezidentem a s některými z jeho nejbližších spolupracovníků o těchto věcech. Mám naprostou vnitřní jistotu, že k jejich osobnostním vlastnostem patří neúplatnost. Vím také zcela jistě, že žádný z žadatelů, podporovaných spolkem Šalamoun, neuplácel. Ostatně s výjimkou neprávem zpochybňovaného udělení milosti jihlavskému podnikateli Zdenkovi Kratochvílovi naši chráněnci vesměs měli sotva na chleba, natož na uplácení.

Pod zorným úhlem subjektivních zkušeností považuji zveřejnění článku „Milost na prodej" v Respektu ze 17. října 2011 za počin nejednoznačné povahy. Upozorňuji především na nápadnou shodu s událostmi z r. 2004, tedy ze sklonku mandátu Václava Havla, kdy všelijací pisálkové začali věnovat značnou pozornost tzv. „podivným milostem". Štvanice na Václava Havla a jeho spolupracovníky vyvrcholila „policejními manévry" v Kanceláři prezidenta republiky, uspořádánými na pokyn ministra vnitra Stanislava Grosse. Podezření na ovlivnění rozhodování o milostech uplácením se nepotvrdilo.

Nevím, do jaké míry mediální štvanice z  r. 2004 ovlivnila rozhodnutí Václava Havla ovlivňovat politiku jen z pozadí, ale zcela jistě určila postoj všech uchazečů o úřad prezidenta republiky k institutu milosti, kteří se pak zaklínali, že milost budou udělovat jen zcela výjimečně. Zde je i kořen slibu Václava Klause, že milostí bude jako šafránu. Tento výsledek ve skutečnosti přinesl individuální neštěstí několika stům odsouzených, kteří by se dostali na svobodu, kdyby pan prezident zachoval rozsah udělovaných milostí na úrovni Havlovy éry.

Ať již si toho redaktoři Respektu byli vědomi či nikoli, a nechť byly jejich cíle jakékoli, jejich článek je jedním z kroků, které mohou poškodit prestiž pana prezidenta před jeho předpokládaným návratem do stranickopolitického života. Také ohlas na něj zejména z levé strany politického spektra potvrzuje, že autoři povzbudili odpůrce institutu milosti v jeho současné podobě. Vedle toho se článek svým obsahem dotkl osobní cti pana prezidenta a jeho nejbližších spolupracovníků, čemuž se mohli autoři vyhnout vhodnou formulací textu.

Za těchto okolností je sporné, zda rozhodnutí o uveřejnění článku je ve shodě s normami novinářské etiky. Zdroj informací je pouze jeden, a to značně pochybný: pachatelka odpuzující trestné činnosti, zjevně psychicky narušená. Přesto ji autoři a kritici pana prezidenta berou vážně.

Nicméně je dobře, že si novináři tuto informaci nenechali pro sebe, a to právě pro závažnost podezření a pro jeho urážlivost. Představa možnosti korupčního ovlivnění výjimečného institutu milosti prezidenta republiky je strašná. Pokud by se potvrdila její reálnost, účastníci řetězce korupčního jednání by si zasloužili příkladný trest. Ale stejně tak prokázaná pomluva nesmí zůstat beztrestná. Po uveřejnění článku se řádné prošetření pravdivosti sdělení Radky Kadlecové stalo nezbytností, z jejíhož naplnění se nemůže nikdo vykroutit. Poprask, vyvolaný článkem, snad přiměje orgány činné v trestním řízení, aby prověření podaného trestního oznámení nezanedbaly.

Postoj Hradu k článku z Respektu mě překvapil zjevným podceněním závažnosti věci. Zúžil se na dotčenost útokem na osobní čest pana prezidenta a jeho blízkých a na nezpochybnitelnost systému vyhodnocování žádostí o milost, který jeho tvůrci považují za dokonalý, naprosto „neprůstřelný". Náprava účinků nařčení není přece možná jinak než věcným vyvrácením jeho důvodnosti, které ovšem není na Hradu, ale na orgánech k tomu příslušných.

Podcenění sdělení Respektu se projevilo i v tom, že se Hrad nechal vylákat k neefektivním způsobu obrany. Věc nestála za víc než za stručnou tiskovou zprávu s odkazem na budoucí výsledek policejního šetření. Místo toho se Hrad pustil do napadání novinářů a do odmítání nařčení jako naprosté „blbosti". To se týká jak vystoupení Ladislava Jakla, tak i přímo pana prezidenta, jehož výrok o „zločinnosti" Respektu považuji za nepřiměřenou, nezvládnutou reakci. Nešťastné bylo vyslání Jiřího Peyna do pořadu Události, komentáře. Jinak ctihodný prezidentův poradce dílem prokázal, že postup vyhodnocování milostí zná jen povrchně, dále se usvědčil z neznalosti systému trestního řízení. Když ho neodbytná Daniela Drtinová zahnala do kouta dotazem po podkladech k rozhodnutí ve věci Radky Kadlecové, zbaběle se schoval za závazek mlčenlivosti. Kromě toho všeho pustil do světa nepravdivou informaci o obecně používaných podkladech.

Tímto způsobem nemohl „převálcovat" svého odpůrce v pořadu, poslance Jiřího Dienstbiera. Ten ovšem pro změnu předvedl velikášství typického představitele vládnoucí vrstvy politických pidižvíků, která je tak početná, že si vystačí sama a nás obyčejné lidi v mezičase mezi volbami vůbec nepotřebuje. Otřel se totiž nevybíravě o dva konkrétní omilostněné. Jejich případy nezná, pouze se mu nelíbí, a to je pro něj dostatečný důvod, aby je zpochybnil. Nedělal si starosti s tím, zda jim tato negativní reklama nezpůsobí nějaké potíže v osobním životě, v zaměstnání nebo společnosti. Kdo unikl vězení a vrací se do normálního života, má nárok na potřebný klid a ohledy na jeho osobní důstojnost. Není přípustné, aby se o něj kdekdo otíral.

Znám oba případy a kvůli těmto rozhodnutím bych si rozhodně netroufl kritizovat pana prezidenta. V případě „jihlavského podnikatele" udělil milost přímo na doporučení spolku Šalamoun, což i zveřejnil. Ve věci „brněnské lékařky", jejíž věc jsem osobně sledoval, jsme upustili od původního záměru podat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, protože po neúspěchu dovolání si sama odsouzená nepřála podnikat další kroky k přezkoumání rozsudků. Přirozeně jsme se pak nepodíleli ani na řízení o milosti, ani jsme o něm nevěděli.

Obsah článku zahrnuje podezření ze spáchání několika trestných činů, jimiž byl pošpiněn významný institut milosti prezidenta republiky a byla dotčena osobní čest prezidenta republiky a jeho blízkých spolupracovníků. Vědomí neviny mělo vést pana prezidenta k jediné racionální odezvě: k výzvě policejnímu prezidentovi a nejvyššímu státnímu zástupci, aby dohlédli na svědomité prověření výpovědi Radky Kadlecové a jejího strýce Alfreda Fajkoše a na vyvození důsledků podle zásady „padni komu padni".

Bohužel musím konstatovat, že ani sebevědomí Hradu, vylučující prolomení obrany systému vyhodnocování žádostí o milost, není přiměřené skutečnému stavu věcí. Obecně neexistuje žádný lidmi vytvořený systém, který by nešlo za výjimečných okolností oklamat nebo obejít. Mimo to žádné lidské rozhodování není chráněno před možností omylu.

Z tohoto důvodu nás sama existence „podivných milostí" tolik nepobuřuje, pokud jejich výskyt nezačne být příliš častý. Samozřejmě by nám vadilo „kupování" milostí, ale nebylo a dle mého přesvědčení ani nebude prokázáno.

Někdy se ale nelze ubránit podlehnutí klamavé informaci. Na rozdíl od pana prezidenta, jeho poradců a kritiků „podivných milostí" spolek Šalamoun zná všechny podporované žadatele o milost osobně, v některých případech známe i rodinné zázemí. Přesto jsme během let museli tři žádosti s omluvou stáhnout, protože jsme dodatečně zjistili, že žadatelé před námi utajili významné závadové skutečnosti; v jednom případě nás na selhání upozornila až Kancelář prezidenta republiky. Pochybuji, že by pan prezident udělil milost Radce Kadlcové, kdyby dostal úplnější informace o její osobnosti.

Soustavné dlouhodobé odmítání žádostí o milost námi podporovaných žadatelů, kontrastující s jinak dobrými vztahy s Hradem, vyvolalo náš zájem o poznatky o postupu vyhodnocování žádostí. Výsledkem je závěr, že možná v několika málo případech došlo k udělení milosti nedopatřením, a systém vyhodnocování by se dal v detailech vylepšit. Na část našich poznatků jsme pana prezidenta upozornili již dříve a další jsme nedávno nabídli k ústnímu projednání.

Považuji za nutné zdůraznit, že je-li v zájmu Hradu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při prověřování sdělení Radky Kadlecové a Alfreda Fajkoše, pak požadavky různých levicových pidižvíků a novinářů, aby se pan prezident veřejně zpovídal a obhajoval, jsou neoprávněné. Nemají oporu v právu ani v obecném pojetí dobrých mravů. Prezident republiky (bez ohledu na nositele úřadu) je způsobem ustanovení do funkce postaven nad všechny ostatní představitele moci výkonné a speciálně Václav Klaus požívá na rozdíl od většiny z nich vysokou důvěru veřejnosti. Za těchto okolností je rozsah vysvětlení, které podává při zveřejnění rozhodnutí o udělení milosti, zcela dostačující. V mnoha případech prezident rozhoduje na základě informací intimního charakteru, chráněných zákonem. Jejich zveřejnění není přípustné.

Ostatně kdo obviňuje, musí obvinění prokázat. Nechť ti, kdo pana prezidenta zpochybňují, pátrají po důkazech a pokud nějaké naleznou, nechť je předloží. Jinak jejich útoky nemají jinou hodnotu než mlácení prázdné slámy.

Bez ohledu na osobnost prezidenta obecně odmítám levicový názor o vhodnosti omezení jeho práva kontrasignací ministrem spravedlnosti, popř. předsedou vlády. Prezident by se stal rukojmím v rukou politikářů, kteří v hierarchii státních orgánů a mnohdy i kvalitou osobnosti stojí hluboko pod ním. Zvláště pak v  případě prezidenta, zvoleného přímou volbou, by jejich vměšování bylo výsměchem voličům.

Ostatně přibližme tento nápad realitě: představme si, že Jiří Pospíšil - který jako snad jediný z pravicových politiků „si dovede kontrasignaci představit" - s tváří nadmutou pýchou sděluje Václavu Klausovi, že z deseti zamýšlených milostí devět škrtá. Dost na tom, že ve velkém odmítá podněty ke stížnosti pro porušení zákona.

Nápad má zjevně hodnotu špatného vtipu z oboru černého humoru. Nemá daleko do někdejšího pošetilého záměru slaboduchých lékařů nechat Václava Klause zbavit svéprávnosti, aby nemohl dále zdržovat podpis Lisabonské smlouvy.

Na závěr podotýkám, že módní slovo „korupce" zaslepilo všechny účastníky sporu o milost pro Radku Kadlecovou jako muleta býka. Nikoho nenapadlo, že tato hra je o něčem úplně jiném než o korumpování prezidenta. To je další důvod, aby se policie věci věnovala s nejvyšší možnou pečlivostí.

Vyšlo 20.10.2011 na webu spolku Šalamoun a Politikonu