Převrat v listopadu 1989 vyvolal vychýlení kyvadla z polohy reálné podřízenosti orgánů vymáhání spravedlnosti moci politické do polohy nepřiznaného pocitu kastovní nadřazenosti nad ostatní občany. Systém vymáhání spravedlnosti proto občas selhává. Základní příčinou nepřístojností je neodpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky (netvrdím, že se vyskytují příliš často, ale o jejich škodlivosti nemůže být pochyb). Poměry se v posledních letech mírně zlepšily aspoň tím, že stát vyplácí obětem justiční zvůle odškodnění, které jeho příjemci většinou vnímají jako pouhé všimné, protože je nepřiměřené skutečným škodám.

Kdysi dávno po bezohledném politickém zásahu do činnosti státního zastupitelství vypukla „válka státních zástupců“. Náprava poměrů v tomto úřadě se stala nezbytnou. Padla vláda a ve vládě Petra Nečase se do čela resortu vrátil Jiří Pospíšil, chráněnec „kmotra ODS“Romana Jurečko. Věděl, že se má ujmout nápravy, ale v pohodě parlamentní opozice si žádné řešení nepřipravil. Vyhodil pár odbojných vedoucích státních zástupců a v postavení nejvyššího státního zástupce nahradil Renatu Veseckou Pavlem Zemanem, kterého nejdříve představil svému patronovi. Po překvapivém odvolání Jiřího Pospíšila nastoupil Pavel Blažek, který v čele pražského vrchního státního zastupitelství nahradil Vlastimila Rampulu bojovnou Lenkou Bradáčovou.

Dvojice Zeman- Bradáčová se  spojenci se pustila do přípravy zásadní reorganizace státního zastupitelství. Připravili nový zákon o státním zastupitelství. Jeho přípravu provázela široká veřejná diskuse, do které se směly zapojit i občanské iniciativy. Významnou roli  sehrál spolek Šalamoun, vedený disidentem Johnem Bokem. Šalamoun dokonce zplodil vlastní návrh zákona, který byl radikálnější než vládní. Pavel Blažek předložil předlohu zákona Poslanecké sněmovně. Když zjistil, že odpor proti reformám je nepřekonatelný, opět ji stáhl. Pokusila se jej nahradit nicotnou novelou ministryně Marie Benešová, ale neuspěla s ní. Pak se ještě o oživení reformy pokusil ministr Robert Pelikán, ale po poznání  trvalé neprůchodnosti jím předložené předlohy ji rovněž stáhl. A dlouhá léta pak vládlo perpetuum silencium.

Nyní  se pokouší „salámovou metodou“ prosadit aspoň některé reformní kroky Pavel Blažek. Hlavní změnou má být zavedení časově omezených mandátů vedoucích státních zástupců a upřesnění pravidel jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přijme-li Parlament aspoň tuto minimalizaci reformních kroků, bude to prospěšné. Vedlejším účinkem budou obsáhlé personální změny.

Pavel Blažek současně připravuje nový zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Součástí navrhovaných změn má být návrat k dvoustupňovému kárnému řízení, kdysi lehkomyslně opuštěnému. Přiznávám ministrovi dobrý úmysl a chápu, že jeho možnosti omezuje ideologie absolutní nezávislosti soudců a pokud možno i státních zástupců, ale jsem skeptický. Opatření k vynucování služební kázně stojí na samoobslužném principu, který bude platit i nadále. Kárnými žalobci jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kterým svazuje ruce kastovní kolegialita. Významná kárná pravomoc přísluší také ministrovi spravedlnosti, který ji pokud možno nevyužívá, protože jako politik nestojí o rámusení soudcovské a státnězástupcovské lobby v případě, že by přitvrdil. Podotýkám, že tato výtka se týká všech ministrů, s nimiž jsem měl co do činění, nemíří osobně proti Pavlu Blažkovi, kterého jinak stále považuji za jednoho z nejkompetentnějších šéfů resortu. Výsledkem popsaného stavu je skutečnost, že stále dál soudí soudci, za jejichž rozsudky stát zaplatil na odškodném nemalé částky.

Přiznám se, že mám odlišnou představu o způsobu vynucování služební kázně soudců a státních zástupců. Obsahuje ji předloha zákona, vypracovaného na půdě spolku Šalamoun, která se kdysi dokonce dostala do eklepu Poslanecké sněmovny, ale na její projednání nikdy nedošlo. Zachovávala sice kárnou pravomoc předsedů soudů a vedoucích státních zástupců, ale vedle toho počítala se zřízením speciálního orgánu veřejné žaloby a orgánu přípravného řízení s pravomocemi blízkými GIBS, nezávislých na stavovské kolegialitě. Rozhodování o kárných žalobách veřejného žalobce by ovšem zůstalo soudům, takže k omezení nezávislosti soudců a státních  zástupců by nedošlo.

Nezbývá, než si přát, aby úsilí Pavla Blažka přineslo aspoň malé zlepšení poměrů. Nic víc se asi nemůže stát, i když velká část problémů zůstane nevyřešena. 

Zdeněk Jemelík