Budeme-li počítat Pavla Rychetského a Jiřího Pospíšila každého za „dva kusy“, protože úřad zastávali dvakrát, bylo by jich osmnáct. Kdyby teď ukončila své působení v úřadě současná ministryně spravedlnosti Helena Válková, byla by průměrná „životnost“ ministra osmnáct, popř. šestnáct měsíců. To je neskutečně malý prostor na seznámení s problematikou resortu, úřadem a na vypracování a uvedení do života koncepce vývoje oboru a na účinné dlouhodobé působení ke zkvalitnění personálu ministerstva a k zdokonalování úrovně jeho vnitřního uspořádání a řízení. Stav resortu i ministerstva tomu odpovídají. Postupem času se nahromadily problémy různé závažnosti, na jejichž řešení nezbyl čas ani síla. Pokračující zanedbání některých z nich je zdrojem různých těžkostí.

Uvedené okolnosti kladou velké nároky na ministra spravedlnosti, nechť by jím byl kdokoli, protože zanedbané problémy mají účinnost  koulí na nohou. Je proto žádoucí, aby ministr konečně setrval v úřadě tak dlouho, aby měl čas provést aspoň nejnaléhavější legislativní, organizační a personální změny. Kterákoli politická strana, která  přebírá odpovědnost za správu resortu, by si měla uvědomit, že kvalita právního prostředí státu je pro obyvatelstvo nejméně stejně důležitá jako uspokojení materiálních potřeb. K výběru ministra a jeho nejbližších spolupracovníků  by měla přistupovat s vědomím, že tento úřad není vhodný k personálním pokusům a potřebuje stabilitu.

Hnutí ANO, které spravuje resort spravedlnosti, je mladá nestandardní  strana s pragmatickým přístupem k politice a s nedostatkem personálních reserv. Sáhnout po resortu spravedlnosti byl proto z jeho strany odvážný kousek. Ale štěstí přeje odvážným: ANO získalo pro obsazení funkce ministra paní Helenu Válkovou, vzdělanou profesorku trestního práva, nesporně výraznou a ovšem také svéráznou osobnost, s jasnými představami, kterým směrem se má resort legislativně vyvíjet. „Druhými houslemi“, sloupem úřadu a pevnou oporou ministra až dosud tradičně býval 1. náměstek. Do této funkce si paní profesorka s vědomým souhlasem ANO přivedla Hanu Marvanovou, zkušenou obhájkyni ve věcech trestních a horlivou protikorupční politickou aktivistku, z politické  minulosti známou pro neřiditelnost, aktivismus a tvrdošíjnou neústupnost při prosazování názorů, která jí u některých (např. u mne) vynesla láskyplnou přezdívku „Hana z Arku“.

Od nástupu této dvojice do čela ministerstva se začaly dít věci dříve nevídané. Když generální ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal vysvětlil paní ministryni, že její záměry na zeštíhlení molochu generálního ředitelství a na přenesení některých správních agend na ministerstvo jsou neprůchodné a škodlivé, bleskově jej odvolala a nahradila kvalifikačně rovnocenným Pavlem Ondráškem, kterému provádění jejích záměrů nečiní potíže. Navodila tím ovšem problém soudního sporu s odvolaným generálem, jehož výsledek je nepředvídatelný. Nové bylo pojetí role 1. náměstkyně Hanou Marvanovou, zcela odlišné od zvyklostí jejích předchůdců. V době, kdy ji hráli Josef Baxa, Vladimír Král, Marek Gorges či Daniel Volák, laická veřejnost o jejich existenci mnoho nevěděla: v tichosti pracovali, podporovali svého ministra a hájili dobré jménu úřadu. Nikdy se nestalo, že by veřejně bojovali proti ministrovi za prosazení svých odlišných názorů. Hana Marvanová se v některých věcech odkláněla od postojů své nadřízené, a když u ní narazila na odpor, hledala oporu u poslanců a novinářů. Skončilo to „rozvodem“, moderovaným Andrejem Babišem. Jako další rychle skončil náměstek pro vězeňství Pavel Štern, který na paní ministryni podal trestní oznámení, jež policie odložila jako nesmyslné. Po nahrazení obou „nezávislých“ náměstků workoholikem Robertem Pelikánem a bývalým elitním policistou Vladimírem Zimmelem se poměry vrátily do normálních kolejí. Nicméně novináři nepochopili, že oba bývalí náměstci překročili hranice postavením vymezeného prostoru, vyložili výměny náměstků jako projev snížené způsobilosti paní ministryně ke komunikaci s podřízenými a začali ji pilně „okopávat“. Chovají se k ní opačně než kdysi k Jiřímu Pospíšilovi a podobně, jako k Daniele Kovářové.

Netuším, podle jakého klíče novináři určují, koho budou milovat a koho kamenovat. Éru dnešního europoslance Jiřího Pospíšila, kdysi potupně vyhozeného z ministerského křesla,  zdobí takové pohromy, jako „kauza Čunek“ a na ni navazující „válka žalobců“, zanedbání přípravy monitorovacích náramků pro trest domácího vězení, kauza „Vidnava“,  nevyužití  možnosti ucházet se ve Švýcarsku o podíl na obstavených miliardách z „kauzy MUS“, či opakované potíže s odvoláváním vedoucích státních zástupců, které vyústily až v dvojvládí na obou vrchních státních zastupitelstvích. K působení obou výše zmíněných dam lze sice mít určité výhrady, ale tak velké maléry se žádné z nich nepřihodily. Přesto je Jiří Pospíšil stále oblíbencem novinářů, zatímco Helenu Válkovou soustavně kamenují.

Od začátku její ministerské kariéry se opakovaně v médiích objevují „zaručené“ zprávy o jejím brzkém odvolání. Na jejich šíření paradoxně mají velkou zásluhu noviny, vlastněné Andrejem Babišem, šéfem hnutí ANO, které ji do vlády vyslalo. K vyvolání nové vlny spekulací o blížícím se odvolání stačila nečekaná návštěva předsedy poslaneckého klubu ANO Jaroslava Faltýnka na ministerstvu. Spekulace ve formě zprávy ČTK přinesl server Aktuálně.cz a Deník. Se svou troškou do mlýna přispěchal článkem v Lidových novinách vytrvalý pronásledovatel paní ministryně, „koprofág“ Martin Shabu. Korunu nehoráznostem nasadil Jaroslav Faltýnek vypuštěním informace, že se v příštím týdnu bude jednat o budoucnosti paní ministryně. Nešikovná byla také neochota Andreje Babiše paní ministryni podpořit.

Nechci široce polemizovat se zveřejněnými články, nicméně si neodepřu potěšení konstatovat, že „koprofág“ Martin Shabu projevil zásadní neznalost věci, když kritizoval paní ministryni za to, že na řešení některých významných legislativních projektů ustavuje pracovní skupiny, do jejich čela staví významné externí odborníky, nebo k řešení úprav přibírá stavovské organizace. Především to je dávno zavedená praxe: Jiří Pospíšil by se nemohl pochlubit cizím peřím při prosazování nových trestních a občanských kodexů, kdyby je nevytvořily kolektivy, vedené prof. Pavlem Šámalem v jednom případě a prof. Karlem Eliášem v druhém. Ministerstvo by bez jejich pomoci tak náročné legislativní úkoly nezvládlo. Je to důsledek personální situace, která vznikla v důsledku častého střídání ministrů. Jiné z jejích „nezdarů“ jsou ve skutečnosti dílem ministerského aparátu, o jehož kvalitě již zde byla řeč. Možná by kritizované výstupy neopustily půdu ministerstva, kdyby paní ministryně netrávila valnou část svého času plněním poslaneckých a stranických povinností a více kontrolovala, co její podřízení tropí. Nejde ovšem o věc její volby, ale o důsledek „geniálního“ nastavení organizace života ministrů tak, aby pokud možno neměli čas řídit své úřady.

Všechny útoky, nechť je vedl kdokoli, měly účinek podrývání autority ministryně vůči podřízeným se všemi důsledky z toho jdoucími. Pokud se jich dopouštěli novinářští koprofágové, lze nad tím pokrčit rameny, protože je možné, že si ve své arogantní nevědomosti neuvědomují důsledky svého počínání. Ale útoky zevnitř ANO jsou vážná věc: vybrat si do čela úřadu kvalitní sílu a pak si ji „sestřelit“, skutečně hned tak každý nedokáže.

Nemám představu, do jaké míry jsou kolující pověsti o přípravách na odvolání paní ministryně pravdivé. Vyloučit je nemohu, protože za krátkou dobu svého působení vytvořila několik „ohnisek odporu“ proti sobě, jejichž příslušníci mohou lobbovat u vedení ANO za její odvolání. V úvahu přicházejí politici koaličních stran, kteří by mohli mít chuť usednout na její křeslo, státní zástupci, kteří se obávají vyžadování odpovědnosti za zmetky v případě prosazení její koncepce zákona o státním zastupitelství, všichni odvolaní ze svých funkcí,  někteří úředníci ministerstva, kteří se cítí existenčně ohroženi její snahou o zkvalitnění ministerského aparátu, a všichni ostatní, jimž při výkonu funkce stačila šlápnout na palce u nohou. Zvláštní zájem na jejím konci mohou mít někteří opoziční politici, kteří mají hanobení činů koalice „v popisu práce“. Přirozeně, Andreje Babiše a jeho blízké nemohou těšit stálé výhrady vůči hříchům paní ministryně, ať skutečným nebo domnělým.

Odvoláním Heleny Válkové vyšle ANO veřejnosti vzkaz, že slušní vzdělaní lidé nemají v politice uplatnění. Ale její případný pád by nebylo možné hodnotit jen z pohledu dopadu na její individuální osud, ať již jako její nezdar nebo křivdu na ní spáchanou. Současně by byl nezdarem hnutí ANO, protože by se potvrdilo, že nedokázalo zajistit svěřenému resortu tolik potřebnou stabilitu vedení a dokonce svým chováním navodilo situace, jež ve výsledku vedly k odchodu paní ministryně. ANO se nemůže zbavit odpovědnosti za dosazení profesorky Heleny Válkové i „Hany z Arku“ Marvanové do čela resortu spravedlnosti. Pokud by ji teď skutečně „popravilo“, museli bychom si říci, že pokus se svěřením citlivého resortu mladému nestandardnímu hnutí dopadl špatně a neměl by se opakovat. Vyplatilo by se přemýšlet o novém rozdělení resortů mezi koaliční strany.

Hnutí ANO by navíc měl varovat příklad osudu Věcí veřejných. Jejich konec začal „okopáváním“ ministra vnitra Radka Johna a přes různá zastavení skončil jejich „vyzmizíkováním“ z mapy politického života země. Andrej Babiš může pouze doufat, že novodobá „národní fronta“ tradičních politických stran již nemá sílu odrazit další nájezd „vizigotů“.