Ještě více zaujala v r.2013, kdy ji začala stíhat policie a provázeli ji pak po celé trestní řízení, jež definitivně skončilo v r. 2018. Nyní se zájem obnovil díky tomu, že se opět projevila přiléhavost jejího označení za „drzou holku“: prokázala drzost tím, že se nespokojila s odškodněním ve výši 400 tis. Kč za neoprávněné trestní stíhání a domáhá se milionových částek.

Přiznání odškodnění ve výši 400 tis. Kč za dlouholeté ničení jejího života stresem z nesmyslného trestního stíhání a nepravomocného odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody je drzým plivnutím ministerstva do očí poškozené. Má-li soudce trochu slušnosti v těle, určitě aspoň částečně vyhoví jejím požadavkům, protože dopady nespravedlivého trestního stíhání ji poškodily nejen na zdraví a nezpůsobily jen víceleté psychické trýznění, ale  také ji připravily o možnost dalšího kariérního rozvoje. Aspoň částečné vyhovění bude stát bolet: státní rozpočet přijde o miliony.

Zatímco úvahy se točí kolem přiměřenosti jejích nároků, pozornosti uniká skutečnost, že jsou výsledkem nepřístojností konkrétních činitelů justice. Je to především bývalý  státní zástupce Radek Mezlík, který ji obžaloval kvůli  jednání, jež dle Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem, k jejímu „usvědčení“ použil křivého  nařčení a hysterickými výkřiky o údajné nedokončenosti „ani z části“ předmětných fotovoltaických elektráren vytvořil atmosféru příznivou ukládání drakonických trestů. Dále se přičinil soudce Aleš Novotný, který nekriticky převzal Mezlíkovy bludy a vylepšil je o tvrzení, že se Alena Vitásková dostala do funkce díky „nějakému jednání Jany Nagyové“, ač z dokazování  nic takového nevyplývalo. Neznalost spisu potvrdil údivem nad tím, že z celého „starého“ vedení ERÚ si ponechala právě jen spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, která je ve skutečnosti dlouholetou spolupracovnicí Aleny Vitáskové, nikdy dříve v ERÚ nepracovala a přišla do něj později než její nadřízená.

Bylo by jistě spravedlivé, aby původci trápení Aleny Vitáskové státu přispěli na odškodnění za své profesní selhání.  K tomu ale nedojde. Radek Mezlík, kterého mimo jiné zprošťující rozsudky nad Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou usvědčují z profesní nezpůsobilosti, dělá kariéru v úřadě Evropského žalobce, jako by škod, napáchaných doma, nebylo dost. Aleš Novotný klidně soudí dále. Jejich ochranou před spravedlností je především zažité přesvědčení všech složek orgánů činných v trestním řízení, že jejich příslušníci mají samozřejmý nárok na beztrestnost. Proto jsou marné pokusy o kárné stíhání zloduchů, přičemž trestní oznámení obvykle končí v odpadkovém koši.

Odškodňovací zákon připouští, že by viníci neoprávněného týrání nevinných osob mohli státu přispět na odškodnění cestou regresního řízení. To je ale iluze. Uplatnění regresního nároku je přípustné v případě, že domnělý povinný byl v dané kauze odsouzen kárným soudem. Jenže návrh na kárné řízení lze podat pouze do tří let od spáchání trestného činu.

V době, kdy končí náročné trestní řízení, lhůta již dávno vypršela. Kárnou žalobu před pravomocným rozsudkem si nedovolí podat žádný  kárný žalobce, aby se vyhnul obvinění ze zásahu do živého procesu.

Nastavením legislativy poskytl stát ochranu pachatelům nepřístojností v trestním řízení a připravil se tak o možnost žádat po nich, aby přispěli ze své kapsy na úhradu odškodnění jejich obětí. Špatné je již to, že poškození se musí odškodnění doprošovat, ač stát-pachatel by je měl nabídnout z vlastní iniciativy ve chvíli, kdy se o poškození doví.

Případ Aleny Vitáskové není sice úplně častý, nikoli však ojedinělý. Měl by vést k revizi obecného přístupu státu ke škodám, způsobeným jeho nehodnými úředníky a k odpovídající změně legislativy. Především je nezbytné opustit axiom o zaručené beztrestnosti soudců a státních zástupců. Potírání nepravostí by mělo přejít do rukou nezávislého mimoresortního úřadu, protože nefunguje samoobsluha kárných žalobců, svázaných kastovní solidaritou. A nárok původců škod na podíl  na odškodnění jejich obětí by měl být samozřejmý a nepromlčitelný.

Zdeněk Jemelík