Za každým pochybením jsou konkrétní škodiči, kteří většinou nebývají voláni k odpovědnosti. Na finanční odškodnění obvykle ze svých kapes nepřispívají. Stát by sice mohl na nich vymáhat regresní náhradu, ale pouze v případě, že by byli potrestáni kárným soudem. Jenže kárných žalob je poskrovnu a odsouzení ještě méně, takže zdrojem odškodnění jsou pouze kapsy daňových poplatníků, kteří platí za selhání skvěle placených zaměstnanců státu. 

Veřejnost vnímá tuto situaci s rostoucí nevolí. Proto se stále důrazněji ozývají požadavky, aby viníci přehmatů byli voláni k odpovědnosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková byla vůči nim vstřícná a chtěla je aspoň částečně uspokojit v novém zákoně o státním zastupitelství. Její záměr ovšem narazil na odpor: hrozba kárným a finančním postihem by prý z některých státních zástupců udělala postrašené figurky, které by se bály zahajovat trestní řízení . 

Uplatnění opatření k vymáhání odpovědnosti za selhání při výkonu služby by bylo skutečně citelnou změnou způsobu zacházení se státními zástupci. Zatím jsou chováni jako v bavlnce s jistotou, že potrestání za přehmaty je málo pravděpodobné.

Kvůli pochopení příběhu, jenž budu vyprávět, vsunu na tomto místě trochu laicky-právnického výkladu. V platných zákonech jsou zakotvena opatření k postihování provinění proti služební kázni. Zákon o soudech a soudcích a zákon o státním zastupitelství obsahují pravidla vyřizování stížností na průtahy a na nevhodné chování státních zástupců či soudců. Současně obsahují vágní definici kárného provinění. Kárné řízení se ale vede podle speciálního zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Hranice mezi nevhodným chováním a kárným proviněním je velmi neurčitá. Její vymezení v konkrétním případě je věcí libovůle představeného, který stížnost vyhodnocuje. Příslušným pro vyřízení stížnosti na průtahy nebo nevhodné chování je přímý představený provinilce. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné nadřízeným bez možnosti dalšího odvolání. Každý předseda soudu nebo vedoucí státní zástupce má pravomoc kárného žalobce vůči všem soudcům nebo státním zástupcům, kteří stojí v hiercharhii pod ním. Takže předseda nejvyššího soudu je kárným žalobcem vůči všem soudcům České republiky, stejně tak nejvyšší státní zástupce může žalovat kteréhokoli státního zástupce. Korunou kárných žalobců je ministr spravedlnosti s pravomocí vůči všem soudcům a žalobcům a určitou pravomoc mají také prezident republiky a veřejný ochránce práv. Nejsou stanovena žádná pravidla hierarchického vymezení příslušnosti kárných žalobců. Zákon ponechává mlčky  na vůli poškozeného, kterého kárného  žalobce si zvolí, čemuž se někteří z nich neradi podřizují.

Je docela přirozené, že předkladatelé podnětů ke kárnému řízení se obracejí na kárné žalobce vyššího stupně, od nichž očekávají, že nebudou omezeni kolegiálními vztahy k podezřelému. Zejména kární žalobci ve státním zastupitelství ale s oblibou zneužívají souběhu dvou režimů vyřizování podnětů proti státním zástupcům: s odvoláním na zásadu, že podání se vyhodnocuje podle obsahu, nikoli podle označení, překroutí podnět k podání kárné žaloby na stížnost na nevhodné chování a postoupí jej přímému nadřízenému napadeného státního zástupce, který ji zpravidla „zneškodní“. Na projev nespokojenosti podatele zareaguje nejblíže vyšší vedoucí státní zástupce přezkoumáním rozhodnutí svého podřízeného. Obvykle jeho stanovisko potvrdí. Jeho rozhodnutí je konečné, nikdo vyšší je nemůže zvrátit.