Po vyslechnutí závěrečné řeči žalobce Roberta Henzla v řízení proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., vedeném senátem Michala Kabelíka u Městského soudu v Brně ve mně představa vyhovění jeho návrhům budila hrůzu: mimo spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery měli všichni dostat nepodmíněné tresty, z toho nejvyšší – 8 až 8,5 SAZ a advokát Záviš Löffelmann sedm let. I když jsem jako laik považoval žalobcovy návrhy za absurdní, s přihlédnutím ke všemu, čeho jsem byl od r.2013 v dění kolem SAZ postupně svědkem, očekával jsem, že se soud svým výrokem od obžaloby příliš neodvrátí.

Odvrátil se ale zásadním způsobem. Nepřiznal obžalovaným povahu organizované zločinecké skupiny. To se odrazilo v odchýlení právní kvalifikace jejich jednání od hodnocení žalobcem : z úrovně zvlášť závažného trestného činu se zmírnila na úroveň přečin. Odtud pak vedla cesta k podstatně mírnějším trestům ve srovnání s návrhy žalobce. Z celé skupiny soud uložil nepodmíněný trest pouze ods. SAZ, a to tři a půl roku, což přibližně přesně pokryje čas, strávený ve vazbě. Při stanovení trestu soud přihlédl ke skutečnosti, že SAZ trestnou činnost páchal v době, kdy byl propuštěn na kauci. Tento posuv proti názoru žalobce má významný vedlejší účinek: v případě přečinu je hranice přípustnosti vazby jeden rok a ods. SAZ ji již dávno překročil. Ods. Martinu Veselému soud neuložil souhrnný trest vzhledem k uložení  pětiletého trestu v jiné kauze.

Všem ostatním obžalovaným soud uložil podmíněné tresty. Nejpřísnější byl k  Ondřeji Kučerovi s 28 měsíci s odkladem na 3 roky. Nebral ho jako spolupracujícího obviněného. Proti návrhu žalobce mu ale neuložil peněžitý trest. Ostatní si vysloužili 20 měsíců, většinou s odkladem na 2,5 roku, pouze obž. Šebek má zkušební lhůtu tři roky.

Rozdíl mezi návrhem žalobce a rozsudkem je tak velký, že předseda senátu pociťoval potřebu vymezit se proti výzvě obhájkyně Aleny Kojzarové ke statečnosti, vyslovené v její závěrečné řeči: senát nepotřebuje zvláštní statečnost, neboť rozhoduje nezávisle, není vystaven tlaku a nikdo po něm nic nechce. Na jiném místě  našel slovo uznání pro velmi pečlivou práci obhájce Michala Pokorného, který svou závěrečnou řeč předložil pouze písemně: ovšem s výhradou, že jeho právní závěry odmítá.

Při odůvodnění rozsudku vyslovil mimo jiné názor, že řízení, které si vyžádalo 51 jednacích dnů, mohlo dospět k rozsudku již o rok dříve, kdyby je obhajoba a zejména osobně obž. SAZ zbytečně neprotahovali,  kdyby si nevynucovali projednávání spousty zbytečných důkazů. Právě před rokem byl správný čas na vyvrácení přesvědčení žalobce o existenci organizované zločinecké skupiny. Připustil zoufalost postavení pana obžalovaného, jehož vazba odloučila od malého syna a manželky. Podle názoru pana soudce se z této situace mohl dostat snáze, kdyby se nesnažil stát se novým Jiřím Dimitrovem a nepokoušel se porazit stát a soudy, poučovat a urážet soudce. Vytkl mu, že uvěřil, že se stal obětí spiknutí příslušníků orgánů činných v trestním řízení. Podle pana soudce jeho postava není tak zajímavá, aby provokovala ke spiknutí  kohokoli.

Tyto úvahy pana předsedy nepostrádají logiku. Mají ale také svou Achillovu patu.  Protože důkazní situace se od sdělení obvinění nijak podstatně nezměnila a argumenty, ukazující na nesmyslnost obvinění z ustavení organizované zločinecké skupiny, platily na začátku stejně jako dnes, visí ve vzduchu otázka, proč pan soudce v průběhu procesu sveřepě hledal stále nové důkazy pro odůvodnění potřebnosti útěkové vazby. Právě umělé prodlužování vazby vyvolávalo psychické napětí a bylo příčinou svérázného chování pana obžalovaného a hrozby vysokým trestem podněcovaly obhájce i SAZ k zarputilému vedení obhajoby. Jsem přesvědčen, že kdyby pan předseda senátu při prvním hlavním líčení ve dnech 20.-21.listopadu 2011 podlehl pokušení ukončit týrání SAZ vazbou, možná by řízení skutečně skončilo v březnu r.2018.

Předseda senátu důrazně odmítl představu, že smyslem tohoto  řízení je navození situace, v které by propadla kauce 150 mil. Kč, složená jeho přáteli u Krajského soudu v Brně ve prospěch propuštění SAZ z vazby.

Soudce Michal Kabelík zřejmě nepotěšil spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučeru. Vyhodnotil v jeho neprospěch horlivost a organizátorské úsilí a toleranci k nezákonnosti jednání svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče. Zejména vyzvedl ziskuchtivost jako hlavní motiv jeho jednání. Uložil mu nejvyšší z vyměřených podmíněných trestů, čili druhý nejvyšší trest, což je zásadní rozdíl proti struktuře trestů v návrhu žalobce.

Připustil také, že počínání svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče má povahu trestné činnosti. Soud se jí ale nemohl jako trestnou zabývat, protože nebyli obžalováni. Tito svědci, spolupracující na jedné straně s ods, Ondřejem Kučerou, na druhé straně s policií, odevzdávající policii peníze, přijaté od SAZ a pokoušející se o očernění policie způsobem, jenž poškozoval SAZ, jsou dle mého laického názoru jakousi diverzní skupinou, působící uvnitř skutkového děje. Žalobce jejich jednání neznepokojovalo, byť bylo zjevně nezákonné, neboť se hodilo jeho cíli dosažení vysokého trestu pro SAZ. Jako laik si myslím, že jeho slepota vůči společnému postupu policie, Ondřeje Kučery a svědků Jana Doležala a Martin Valentoviče by si zasloužila přezkoumání kárným soudem. Ale nemyslím, že by se našel kárný žalobce, a myslím, že kdyby se přece jen někdo odvážil, kárný soud by asi žalobě nevyhověl. Chováním policistů, kteří měli pod kontrolou každý krok Jana Doležala & spol. při přípravě křivého trestního oznámení na policisty, by se měla zabývat GIBS. Ale nenajde se státní zástupce, který by podal trestní oznámení. V dřívějších článcích jsem upozornil na zvláštnost jednání pánů Jana Doležala a Martina Valentoviče : vydělané peníze za službu SAZ odevzdávali policii. Není známo, co je motivovalo k jejich Právě tyto okolnosti zpochybňují korektnost tohoto trestního řízení zejména ve fázi přípravného řízení.

Předseda senátu věnoval jistou pozornost tvrzení, že notářské zápisy, které koupil SAZ od ods. Martina Veselého a svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče. Vyslovil názor, že SAZ za ně platil právě proto, že jejich obsah je nepravdivý. Nepravdivá prohlášení by se ale k ničemu nehodila a SAZ je skutečně nikdy  k ničemu nepoužil. Ostatně, i kdyby původně s jejich použitím počítal, ve fázi přípravy pouze uplatnil své právo obviněného obstarávat si důkazy pro svou obhajobu.

Ve vztahu k obvinění z podplácení tlumočníka Mirchi se pan předseda jednoznačně vyjádřil, že svědek je pro soud věrohodný, vše ostatní je nepodstatné. Odmítl námitku „z PR článků“, že jeho výslech před soudem nebyl ukončen – mluvil dost dlouho a na otázky odpověděl, dokončení výslechu nebylo potřebné. Dodávám svůj soukromý názor přímého svědka výslechu, že na mne naopak působil nevěrohodně a zaznamenal jsem jeho nenávistný a povýšenecký postoj k SAZ. Nicméně důkazy vyhodnocuje soud, je to jeho právo, můj soukromý názor je nicotný.

Soud se kromě vyhlášení rozsudku zabýval návrhem na propuštění SAZ z vazby, jemuž tentokrát formálně vyhověl, neboť díky změně právní kvalifikace je již pan odsouzený dávno za mřížemi přes čas. Domů ovšem ještě nepůjde, protože rozhodnutí je nepravomocné. Dále se vyjadřoval k dvěma námitkám podjatosti, jimž přiznal určitou logiku, ale stejně je zamítl.

Rozsudek a následně i usnesení o vazbě jsou nepravomocné. SAZ se odvolal proti rozsudku i proti usnesení o zamítnutí stížnosti na podjatost.  Práva odvolání se vzdal Martin Veselý, jemuž tento soud nepomohl ani neublížil, a také Ondřej Kučera. Obhájci ostatních se mohou vyjádřit až po poradě s klienty, čili až po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Samozřejmě se na místě proti rozsudku odvolal státní zástupce v neprospěch všech obžalovaných. Chápu ho: rozsudek je pro něj tvrdou porážkou. Vzdal se práva stížnosti ve věci podjatosti, ale podal stížnost proti usnesení o propuštění z vazby. Nebýt jeho horlivosti, SAZ dnes mohl večeřet s rodinou. Takto si ještě pár měsíců počká.

Byť obhajoba, nejspíš ani SAZ, ani já nejsme s rozsudkem zcela spokojeni, musím uznat, že pan soudce Michal Kabelík jím překročil svůj stín. Po celou dobu procesu si vedl nepřátelsky a sklízel nenávistné projevy pana obžalovaného. Když ale došlo na lámání chleba, dokázal, že dokáže být nad věcí. Samozřejmě, obhájci budou s jeho úvahami v odvolání polemizovat a také jej tvrdě napadne žalobce, ale rozsudek je nakonec aspoň přijatelný. Nesmazatelnou skvrnou na jeho jednání ovšem zůstane zbytečné prodlužování týrání SAZ a jeho rodiny vazbou. Nic na tom nemění ani domněnka, že proti dřívějšímu propuštění z vazby by jistě podal stížnost žalobce, jemuž by soudci stížnostního soudu asi vyhověli. Každý je odpovědný sám za sebe a neměl by se ohlížet na mínění dalších.

Jinak pouze obhájci mají důvod a povinnost rozsudkem se zabývat do hloubky. Pro nás, diváky, platí zásada, že nepravomocný rozsudek je jen cár ušpiněného papíru a za zamyšlení stojí až rozhodnutí odvolacího soudu.

Vyšlo 5.3.2019 na mém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s.

Zdeněk Jemelík