Zatím veřejnosti neřekli, k čemu jim zjištění bude dobré: amnestie proběhla a nelze ji zvrátit, odpovědný za ni je pouze bývalý prezident a spoluodpovědný v aboliční části předseda vlády. Václav Klaus trvá na tom, že je jediným autorem a jeho tvrzení je z právního hlediska nezpochybnitelné.

Jejich zápal budí podezření, že si chtějí bezmocný vztek vybít na úředníkovi nebo možná úřednících, kteří pomocí na přípravě textu amnestijního rozhodnutí splnili prezidentovo zadání. Možná se inspirují příkladem práskačů z ministerstva spravedlnosti, stižených zhrzeností ze zneuznání jejich názoru exministryní Danielou Kovářovou, která proti jejich vůli podala stížnost  pro porušení zákona ve prospěch  Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež peněz z auta bezpečnostní agentury. Text stížnosti tehdy vypracoval soudce-stážista Vlastimil Matula, který odvedl dobrou práci: Nejvyšší soud ČR stížnost předběžně vyhodnotil jako průchozí a nařídil k ní veřejné jednání. Závistivci přiměli exministra Jiřího Pospíšila k zpětvzetí stížnosti (tedy k odnětí obžalovaných zákonnému soudci). Pan soudce se pak odměnou za dobrou práci dostal před soud.

V prezidentské volební kampani byl k získání hlasů dobrý téměř jakýkoli prostředek. Miloš Zeman se svezl na vlně kritiky amnestie, vyvolané nepřáteli Václava Klause. Slíbil, že se postará o vypátrání hlavních architektů amnestie. Slib domněle splnil prostřednictvím snaživce Vratislava Mynáře, který z autorství textu nařkl Ladislava Jakla, Petra Hájka a Pavla Hasenkopfa. Pan prezident byl spokojen a považoval záležitost pro sebe za uzavřenou. Nabídl tím veřejnosti uspokojivé východisko z trapného  pátrání po věci, která za ně nestojí. A může trvat na svém bez ohledu na pravdu.

Ale Vratislav Mynář narazil na odpor nařčených. Věci nijak neprospěl, protože Zemanův zbytečný slib zřejmě není naplněn. Jediným účinkem jeho vystoupení je rozpoutání dalšího kola honu na čarodějnice, na jehož konci zřejmě má být potrestání náhradního viníka za amnestii.