Na popud Jiřího Fialy, představitele občanského sdružení K 213, který se cítil poškozen panem kárně žalovaným, řízení vyvolala jako kárná žalobkyně předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. S žalobou neuspěla. Kárný senát pana soudce zprostil, za což jej stoupenci Jiřího Fialy odměnili pokřikováním v soudní síni.

Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR se ujímá výkonu funkce kárné žalobkyně zcela výjimečně. Většinu podnětů ke kárným žalobám odmítá, protože ctí nenapadnutelnost soudců kvůli nesprávnému rozhodnutí jako pojistku jejich nezávislosti. Ondřej Lázna se ale zjevně těší její zcela mimořádné „oblibě“, což dokázala podáním další žaloby, tentokrát na popud věhlasného pražského advokáta Oldřicha Choděry. V přítomnosti veřejnosti, v které převažovali „ctitelé“ soudce Ondřeje Lázny z řad stoupenců Jiřího Fialy, ačkoli se jich věc přímo netýkala, ji projednal kárný senát Nejvyššího správního soudu dne 3. října pod spisovou značkou 16 Kss 6/2013. Výsledek byl stejný jako v prvém případě: zprošťující rozhodnutí.

Skutková podstata obou kárných žalob byla téměř stejná: vždy se jednalo o krátkodobé omezení osobní svobody obžalovaných rozhodnutím soudce Ondřeje Lázny které paní kárná žalobkyně vnímala jako svévoli. V případě řízení sp.zn. 16 Kss 6/2013 došlo k neoprávněnému uvalení vazby na obžalovanou, která se nedostavila k hlavnímu líčení a soudce na základě znaleckého posudku nepřijal její omluvu. Ve vazbě strávila devět dní. Rozhodnutí o vazbě zrušil ve stížnostním řízení Městský soud v Praze. Ondřej Lázna nakonec obžalovanou v řízení ve věci zprostil obžaloby. Za neoprávněnou vazbu ji finančně odškodnilo ministerstvo spravedlnosti.

Neúspěch kárné žaloby v řízení sp.zn. 16 Kss 6/2013 byl předvídatelný: bylo by skutečně velmi zvláštní, kdyby stejný senát rozsoudil dvě věci s velmi podobnými skutkovými podstatami a  shodným právním základem pokaždé jinak. Paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR nedbala včasného laického varování spolku Šalamoun, který jí doporučil, aby neopakovala potupnou zkušenost z 20. června 2013. A 3. řijna 2013 si šla k soudu pro jistou porážku s tvrdošíjností, jež by slušela členu spolku Šalamoun, Giordanu Brunovi nebo Johance z Arku a byla by užitečná v donquijotském boji s větrnými mlýny, ale jinak je zhola neužitečná. 

U držitelky tak vysokého postavení v hierarchii soudců překvapuje neústupnost, s kterou trvala na své neuhajitelné subjektivní pravdě. Je zarážející, že nedokázala správně vyhodnotit své vyhlídky. Okolnost, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR dvakrát po sobě ztroskotala jako kárná žalobkyně, samozřejmě vyvolává otázku, zda jde jen o náhodné selhání v oblasti, která je poněkud vzdálena její soudcovské specializaci či o projev nezpůsobilosti zvládnout nároky jejího vysokého úřadu. Otázka by nezazněla, kdyby řízení ze dne 3.října 2013 nepodstoupila.

Její přístup k domnělému provinění soudce Ondřeje Lázny se míjel s obvyklým náhledem na prohřešky soudců: soudce přece nesmí být trestán za nesprávné rozhodnutí, zvláště je-li možné jeho případný poklesek napravit opravným prostředkem. Tato zásada se považuje za pojistku soudcovské nezávislosti. Přestože v jiných případech ji paní předsedkyně ctí, tentokrát ji opustila a domáhala se potrestání soudce za nesprávné rozhodnutí, které hodnotila jako svévoli.