Na začátku řízení se soud zabýval příběhy 15 obžalovaných, z nichž jeden se rozsudku nedožil, většina ostatních nakonec přistoupila na dohodu se žalobcem o vině a trestu. Nebyl bych překvapen, kdybych se někdy dověděl, že sehraná dvojice soudce Aleš Novotný a státní zástupce Aleš Sosík ochotu obžalovaných k uzavření dohody uvítala i z důvodu nepřiznaných pochybností o nezvratnosti jejich skutkových zjištění a z nich odvozeného přesvědčení o vině. Ulehčení mohli pociťovat i kvůli možnosti rychlého ukončení řízení bez možnosti odvolání. Vždyť případ napadl brněnskému soudu již 18. března 2015 a nesnesitelně se vlekl.

Z usilování o rychlé ukončení procesu se ale vymklo „pět statečných“, pevně přesvědčených o své nevině, kteří se cestou dohody o vině a trestu nepustili. Odolali vábení státního zástupce Aleše Sosíka, jenž jim nabízel poměrně nízké tresty v dohodě o vině a trestu, ale naopak hrozil drakonickými tresty v případě, že se nepodvolí. Názorným příkladem je případ matky dvou malých dětí, které nabízel podmíněný trest, ale návrh na trest devíti let odnětí svobody v případě, že nepůjde na dohodu.

Z laického hlediska se mi zdá, že počínání státního zástupce Aleše Sosíka při vyjednávání s obžalovanými o přistoupení na dohodu nebezpečně připomíná vydírání, byť z jeho hlediska mělo vést ke kompromisu, jenž měl být přijatelný pro obžalované i pro soud.

Rozsudek padl 21. října 2021. Uložené tresty se těsně blížily těm, jimiž hrozil státní zástupce Aleš Sosík pro případ neochoty jít na dohodu. Písemné vyhotovení odsouzení ale obdrželi až 24. února 2023.

Mimořádně dlouhé čekání udržovalo odsouzené v nepříjemném psychickém napětí. Průtahy proto hodnotím jako trestuhodné psychické týrání. Podle mého názoru i odsouzení mají nárok, aby se s nimi jednalo jako s lidmi, bez ohledu na to, že nakonec mohou být pravomocně odsouzeni. Napadl jsem proto opakovaně soudce Aleše Novotného podnětem ke kárnému řízení, adresovaným jak předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi, tak ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi.

Oba kární žalobci zřejmě nesdílejí můj pošetilý názor na nárok odsouzených na ochranu před zbytečným psychickým týráním, a pokud vůbec odpověděli, pro loudavost soudce Aleše Novotného měli pochopení. Ministerstvo spravedlnosti ale provedlo šetření, z něhož vyplynulo, že Aleš Novotný nebyl ze strany vedení soudu vystaven tlaku, každý měsíc průtahů měl pokrytý souhlasem předsedy nebo místopředsedy soudu k překročení časového limitu pro odevzdání písemného vyhotovení rozsudku do kanceláře soudu. Tato skutečnost jeho případné kárné stíhání vylučovala. Ani vědomost o podaných podnětech ke kárnému řízení nepřiměla předsedu soudu k ukončení ochrany soudce Aleše Novotného.

O výše uvedeném jsem podrobněji psal již v září 2023 v článcích Psychické týrání odsouzených povoleno (ZDE) a Bezbrannost odsouzených (ZDE). Jako laik jsem z různých důvodů předjímal, že navzdory dlouhé „dodací lhůtě“ rozsudek senátu Aleše Novotného v odvolacím řízení neobstojí. Skutečně jsem ale nepředpokládal, že Vrchní soud v Olomouci s ním usnesením z 19. prosince 2023 naloží způsobem, jenž mi dovoluje mluvit o debaklu soudce Aleše Novotného. A nevěděl jsem, že se proti rozsudku odvolá i státní zástupce, a to dokonce ve prospěch ods. D.R., jemuž senát Aleše Novotného uložil vyšší finanční trest, než umožňuje zákon. Laicky řečeno: Senát Aleše Novotného porušil zákon v neprospěch obžalovaného. Odvolání státního zástupce ve prospěch obžalovaného je vzácné.

Advokáti odvolatelů odvedli velmi pečlivou práci. Nahromadili spoustu výtek proti výsledkům dokazování a z nich odvozených obvinění. Vyhodnocení argumentace odvolání znamenalo pro senát odvolacího soudu mimořádně náročný, pracný úkol. Dalo se očekávat, že se odvolací soud bude trápit se zkoumáním odvolání velmi dlouhou dobu. Ale nakonec to zvládl dosti rychle, a to překvapivým rozhodnutím: Zrušil rozsudek senátu Aleše Novotného a věc vrátil zpět na Krajský soud se spoustou právních pokynů, ale zejména s příkazem k novému projednání v jiném složení senátu. Shledal totiž, že předseda senátu Aleš Novotný soudil, ač, laicky řečeno, byl ve vztahu k obžalovaným podjatý.

K závěru o vyloučení soudce Aleše Novotného pro podjatost odvolací soud dospěl na základě „mladé“ judikatury, týkající se podmínek práva na zákonného soudce a na to navazující problematiky vyloučení soudce z trestního řízení, neboť v souvislosti s případem „pěti statečných“ již soudce rozhodoval o dohodách o vině a trestu jejich dřívějších spoluobžalovaných a zaujal k nim postoj. Nestrannost a nepodjatost soudce patří k základním podmínkám spravedlivého procesu.

Tyto úvahy odvolací soud opírá o odkazy na dosti bohatou judikaturu. Předpokládám, že soudce Aleš Novotný ji asi také zná, takže se mohl z řízení sám vyloučit. Proti současné situaci by urychlil řízení.

Pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a odebrání případu z důvodu zrušení rozsudku pro podjatost je přímo pohromou. Jako laik si proto dovolím hodnotit výsledek odvolacího řízení jako debakl předsedy senátu Aleše Novotného v této kauze: Sepisoval rozsudek neslušně dlouho, ale jeho dílko přesto neobstálo v odvolacím řízení, a ke všemu mu odvolací soud případ odebral.

Odvolatelé se z debaklu Aleše Novotného jistě radují, ale současně mají vážný důvod k chmurám. Nové projednání jejich případu novým senátem má velmi nepříjemné důsledky, celé dokazování a vyhodnocení jeho výsledků musí proběhnout od začátku znovu. Nový senát se sice určitě bude snažit nové projednávání zkrátit, aniž by při tom utrpěla kvalita řízení, ale i tak cesta k novému rozsudku bude dlouhá. A rozsudek nemusí uspokojit nejméně jednu stranu řízení, což by vedlo k dalšímu odvolání. Výsledný stav mi proto připomíná starou písničku o psovi, jenž jitrničku sežral.

Trestní řízení soudní zasahovalo do života obžalovaných devět let a pokračování nepředjímatelné délky mají před sebou. Je to neradostná vyhlídka na další život v napětí. Nedivil bych se, kdyby obžalovaní požádali prezidenta republiky, aby toto šílenství zastavil abolicí. Ostatně účast na velmi dlouhém trestním řízení je sama o sobě trestem svého druhu.

Poznámka na závěr: Nevyjadřuji se k otázce viny či neviny obžalovaných. Brojím pouze proti způsobu, jakým s nimi naložil soudce Aleš Novotný jako zpracovatel písemného vyhotovení rozsudku a jeho ochránci, tedy předseda soudu a ministr spravedlnosti.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.