Někteří z nás čekali ještě déle, vždyť různé návrhy na odvolání pražského vrchního státního zástupce padly již za působení nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké.

Půvab rozhodnutí by byl větší, kdyby se k němu pan ministr dopracoval s poloviční spotřebou času, a kdyby alibisticky tolik nezdůrazňoval, že se opírá o rozhodnutí komise expertů, jejichž jména samozřejmě zůstávají před veřejností utajena. Ještě že se nezaklínal dohodou s panem premiérem, kterého se dovolával během „odvolávání na pokračování" Renaty Vesecké. Působí to dojmem, jako by se Jiří Pospíšil bál nést odpovědnost nebo se styděl za rozhodnutí. Je to zbytečné a proto trapné, protože rozhodl správné a osobní odpovědnosti se stejně nezbaví: názor rozkladové komise pro něj není závazný. Na jeho vystupování ale není nic šokujícího, protože nechuť pálit si prsty provází i jiné jeho počiny a snižuje bonitu jeho výkonu ve funkci ministra. Ale i tak je dobře, že fraška s vymítáním Vlastimila Rampuly z jeho pankrácké kanceláře skončila. Snad začala dlouhá cesta ke stabilizaci nebo zrušení jím opouštěného úřadu.

Ministrovo rozhodnutí není koncem cesty, ale jejím začátkem: vyvolalo řada problémů, které bude třeba řešit.

Zatím se novináři a méně hlasitě i politici zajímají pouze o otázku, kdo nastoupí na uprázdněný trůn. Před jejím zodpovězením bude ale třeba rozhodnout, zda dojde k jmenování řádného vrchního státního zástupce nebo jen ustanovení pověřeného vedoucího úřadu. Jiří Pospíšil opakovaně prohlásil, že by s jmenováním řádného nástupce Vlastimila Rampuly raději počkal až do ukončení správního soudního řízení, kterým vrchní žalobce hodlá zvrátit své odvolání. Stav nejistoty by ovšem v tomto případě mohl trvat i několik let, což je hrůzná představa. V této věci bude ale velmi důležitý názor nejvyššího státního zástupce.

V této souvislosti by ministr spravedlnosti společně s nejvyšším státním zástupcem a Unií státních zástupců měli uvážit, zda daná situace není příznivá pro zrušení vrchních státních zastupitelství, zvláště, když se právě připravuje nový zákon o státním zastupitelství.

Vrchní státní zastupitelství je z hlediska účinnosti operativního řízení celé soustavy nadbytečným mezičlánkem, který brání nejvyššímu státnímu zástupci přímo působit na krajská a okresní státní zastupitelství. Mimo budovu Nejvyššího státního zastupitelství ČR mu jsou přímo podřízeni pouze dva vrchní státní zástupci. Účinnost jeho pokynů je ovlivněna ochotou, rychlostí a pružností vrchních státních zástupců při jejich uvádění do života. Platí ostatně obecný poznatek, že účinnost řízení je tím nižší, čím více je mezičlánků od původce rozhodnutí k nejnižšímu provádějícímu organizačnímu stupni.

Podpůrným hlediskem je i rozpor mezi organizačními strukturami státního zastupitelství a policie, na jejíž činnost v trestním řízení státní zastupitelství dohlíží. Z praktického hlediska nejvyšší státní zástupce není rovnocenným partnerem policejního prezidenta, jenž přímo řídí krajské ředitele. Naopak vrchní státní zástupci nemají odpovídající protějšky v řídící struktuře policie.

Neméně důležité bude stanovit způsob, jakým bude Rampulův nástupce vybrán. Bylo by velmi špatné, kdyby se opakovalo použití metody „kamarádi přivedli kamaráda dalších kamarádů", která přivedla do funkce jak Renatu Veseckou, tak Pavla Zemana. A jako zcela nepřípustný musí být odmítnut každý pokus předvést vybraného uchazeče před jmenováním nějakému stranickému pohlavárovi, jak se to stalo v případě Pavla Zemana. Vrchní státní zástupce by měl být vybrán ve veřejné soutěži uchazečů, chráněné před jakýmkoli politickým ovlivňováním. S přihlédnutím k platnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu by z výběru měli být apriorně vyloučeni předlistopadoví prokurátoři.

Novinářské úvahy z poslední doby signalizují, že zejména obě vedoucí parlamentní strany vidí ve výměně vrchního státního zástupce příležitost k posílení svého vlivu na státní zastupitelství. Chápu proto místopředsedkyni vlády Karolinu Peake, že se ve snaze omezit jejich rozpínavost dožaduje, aby do diskuse o obsazení tohoto důležitého místa mohla zasáhnout koaliční skupina pro reformu justice a státního zastupitelství. I když její snaha je dobře míněna, obnažuje skutečnost, že ve vztahu k nejvyššímu státnímu zástupci politici káží vodu, ale pijí víno. Deklamují do omrzení stále dokola mantru o nezbytnosti nezávislosti nejvyššího státního zástupce, ale když dojde na lámání chleba, snaží se jeho nezávislost omezit, jak jen to jde, ba pokud možno usměrnit jeho rozhodování v souladu s jejich představami.

V případě odvolávání Vlastimila Rampuly byla mírou jeho nezávislosti délka řetězu, na kterém ho držel ministr spravedlnosti. Při obsazení uvolněného křesla by měl být omezen pouze podmínkou výběru ve veřejné soutěži z bezúhonných, odborně zdatných právníků. Pojistkou proti sice nepravděpodobnému, nicméně možnému selhání takového způsobu výběru je kontrolní činnost ministra, který vrchního státního zástupce jmenuje na návrh nejvyššího žalobce. Zákon mu nebrání navrženého uchazeče odmítnout a nechat si předložit další návrh.

Leckterého vedoucího státního zástupce začne velmi brzy bolet hlava z přemýšlení, kdo je na řadě po Vlastimilu Rampulovi. Po nástupu Renaty Vesecké proběhla poměrně rychle řada personálních změn, která se v některých případech dotkla až okresních státních zástupců. Vedla k mírnému oslabení pozic bývalých prokurátorů.

Na její návrh odvolal Jiří Pospíšil pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta. Nebylo z toho ale žádné drama ani fraška, protože postižený přistoupil k ministrovu rozhodnutí podstatně odlišně od Vlastimila Rampuly. Řekl: "Jako vysoký státní úředník nadsazuji zájem instituce nad vlastní názor, proto nepovedu o věci polemiku, naopak rozhodnutí ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila plně respektuji."

Pavel Zeman vyměnil několik vedoucích vnitřních útvarů ve svém úřadě, přičemž klíčová místa obsadil bývalými vojenskými prokurátory. Dále se mu podařilo dosáhnout resignace olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové a navrhl odvolání Vlastimila Rampuly. V tomto ohledu se zdá jeho aktivita ve srovnání s výkonem Renaty Vesecké viditelně slabší. Jeho předchůdkyně ovšem nemusela bojovat s odbojným vedoucím státním zástupcem a měla plnou podporu jak exministra Pavla Němce, tak Jiřího Pospíšila, který se v době svého prvního mandátu choval rázněji.

Dá se očekávat, že po Rampulově odchodu přijde na řadu řešení dalšího osudu nejen vedoucích vnitřních útvarů Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i některých krajských a okresních státních zástupců. Ve prospěch domněnky svědčí skutečnost, že NSZ provádí přezkum některých kauz z doby působení Renaty Vesecké v čele soustavy. Jeho výsledky mohou být pro řadu vedoucích státních zástupců osudové.

Další vývoj státního zastupitelství po odchodu Vlastimila Rampuly určitě nebude úplně bezproblémový a klidný. Nicméně věci se daly do pohybu sice pomalu, ale správným směrem - tedy pokud věříme v reformovatelnost státního zastupitelství.

Jako laik, sledující dění v soustavě státního zastupitelství zvenčí řadu let ale soudím, že nevhodné vymezení vnitřní řídící struktury a současné personální obsazení většiny vedoucích míst rudými prokurátory činí tento úřad nereformovatelným. Polovičatý pokus o jeho reformu bude jen plýtváním časem a energií. Řešení vidím v rozpuštění státního zastupitelství a vybudování prokuratury na jeho troskách, s přísnou selekcí žalobců, přecházejících do nového úřadu.

Vyšlo 16.10.2011 na webu spolku Šalamoun a Politikonu, 17.10.2011 na Neviditelném psu