Přebujelá rozprava k oběma tématům bohužel odhalila pozoruhodně nízkou úroveň právního povědomí některých poslanců. Zarážející byla např. výtka zkušeného politika Zbyňka Stanjury ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi, že nezastavil trestní stíhání Aleny Vitáskové, kterou právě Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Pan poslanec by za dlouhou dobu svého působení v politice komunální i vrcholové už mohl mít základní vědomosti o pravidlech fungování justice. Proto překvapuje, že si jaksi nevšiml, že od doby, kdy se průběh procesu s Heliodorem Pikou denně projednával v kanceláři ministra včetně konzultací rozsudku, se poměry podstatně změnily. Ministr spravedlnosti by mohl vystoupit na podporu Aleny Vitáskové pouze stížností pro porušení zákona, ale tu může podat až proti pravomocnému rozsudku. Vrchní soud v Olomouci mu ale naštěstí neposkytl příležitost. Hypoteticky by mohl uvažovat o kárném řízení se soudcem Alešem Novotným, který vědomě uložil Aleně Vitáskové krutý trest bez ohledu na nedostatek důkazů. Kárný soud by ale jeho žalobě patrně nevyhověl, protože soudcovský komunita vnímá nezávislost justice jako právo dopouštět se přehmatů zcela beztrestně.

Pozoruhodný byl i názor horlivé bojovnice za nevydání pánů poslanců Babiše a Faltýnka, poslankyně Taťany Malé, že by se odsunutím jejich vyšetřování o čtyři roky asi nic nestalo. Samozřejmě by se stalo. Čím větší je časový odstup od činu k zahájení vyšetřování, tím je menší pravděpodobnost, že se věc podaří objektivně objasnit. Mimo to páni poslanci jsou jen dvěma jednotlivci v celé skupině obviněných. Policie by nemohla kvůli jejich nevydání odročit o čtyři roky celé řízení, ale vyšetřování v případě jejich vyjmutí ze souboru obviněných by bylo neúplné a mohlo by vést k nesprávným závěrům. Posléze je třeba připustit hypotetickou možnost uplatnění katastrofického scénaře, podle něhož by paní Monika Babišová byla odsouzena k nepodmíněnému trestu a její imunitou chráněný manžel by jezdil za ní na návštěvy do některé z ženských věznic. Andrej Babiš se ovšem navzdory horlení poslankyně Malé projevil jako chlap a hlasoval pro své vydání. Imunita by ale také svazovala ruce státnímu zástupci, který by nemohl po projednání podaných stížností proti sdělení obvinění případně rozhodnout o vrácení věci policii k došetření nebo dokonce k zastavení trestního stíhání. Čili nevydání by bylo ochranou – neochranou. Námitka poškození prestiže České republiky přítomností trestně stíhaného politika ve vládě by nevydáním k trestnímu stíhání nezanikla, neboť sdělení obvinění by nepozbylo platnost. Naopak nevydání pánů poslanců by zpochybnilo povahu České republiky jako právního státu, neboť by prozradilo nadřazení politické moci nad právo a spravedlnost.

Za pozornost stojí také způsob, jakým poslanci nakládali se zprávou OLAF. Spoléhajíce se na to, že nezáživný text se nestane masově rozšířenou četbou, někteří z nich ji vydávali za důkaz opodstatněnosti trestního oznámení proti Andreji Babišovi. OLAF se ale zabýval nabyvatelskou společností jako subjektem správního práva a dospěl k pochybnostem o jejím právu na získání subvence nikoli hlavně kvůli akcionářské struktuře, ale kvůli její nepřehlédnutelné ekonomické provázanosti s Agrofertem. Není zde nic, o co by se mohla opírat domněnka o trestné činnosti osobně Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Pokud je zde řeč o pochybení jednotlivců, pak se jednalo výlučně o manažery společnosti, což odpovídá skutečnosti, že operativní řízení akciové společnosti nevykonávají akcionáři, ale management. Zpráva by mohla posloužit jako popud k trestnímu stíhání předmětné akciové společnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který ovšem v době přiznání dotace ještě neexistoval. Lze z ní vyvodit, že přiznáním dotace patrně došlo k správnímu deliktu, v jehož pozadí se může i nemusí skrývat trestné jednání. Nezbývá než poukázat na skutečnost, že ekonomická provázanost společnosti Farma Čapí hnízdo a.s. musela být zřejmá z předloženého projektu a měli ji také vidět auditoři, kteří využití dotace opakovaně zkoumali. Zdá se proto, že na správním deliktu mají svůj díl viny orgány státu, které žádost prověřily jen povrchně, což vyvolává otázku, zda akcionáři nemohli přijmout dotaci v dobré víře, že jejich společnost ji nabyla právem.