Nedávno věnoval pozornost případu obv. Pavla Buráně (ZDE), stíhaného pro pokus o podvod se škodou 140 milionů Kč, po něm přišel na řadu ods. lobbista Martin Dědic (ZDE), nepravomocně odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a k propadnutí majetku. Nejčerstvější je zájem o osud ods. Romana Janouška (ZDE), jenž již podruhé neuspěl u Obvodního soudu pro Prahu 6 s žádostí o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu, ač jej v řízení zastupoval zdatný obhájce Martin Sadílek. Článek Petra Dimuna lze považovat za mírný náznak nevole nad rozhodnutím soudu.

Autor správně vysvětluje situaci v této části justiční agendy, v které jsou výsledky rozhodování soudů skutečně nepředvídatelné. Ve vězeňské komunitě kolují pověsti o rozdílnosti přístupu jednotlivých soudů a dochází k pokusům o přeložení odsouzeného do věznice, která podléhá vstřícnějšímu soudu. Hlavně je patrný jistý rozpor mezi právními náhledy Ústavního soudu a praxí obecných soudů. Je pravda, že na podmíněné propuštění není právní nárok, ale Ústavní soud v posledních letech vysunul do popředí posouzení předpokladů pro řádný život žadatele po propuštění před lpěním na přání trestat za minulost. Ne všechny obecné soudy ústavněprávní pohled přejímají, u leckterých stále převládá názor, že jen výjimečně lze upustit od odpykání spravedlivě uloženého trestu. V tomto směru by se dal z článku vyčíst náznak výčitky Obvodnímu soudu pro Prahu 6, že patří k těm méně vstřícným vůči žadatelům. Podle mého soudu to tak nemusí být. Spolek Chamurappi se k tomuto soudu v posledních letech obrátil přímým návrhem bez pomoci advokáta čtyřikrát a ve všech případech uspěl.

Nejednotnost přístupu nejen soudů, ale i jednotlivých senátů k žádostem o podmíněné propuštění je sama o sobě výsledkem složitosti posuzovaných podmínek žadatele, dále nezávislosti soudců a subjektivních rozdílů mezi nimi. Uvedu jako příklad poslední řízení o podmíněné propuštění, v němž spolek Chamurappi podpořil žadatele pouze nabídkou společenské záruky. Předseda senátu se k nám choval jednoznačně přezíravě, takže první veřejné zasedání proběhlo bez naší přítomnosti a vyústilo v zamítnutí žádosti a v odmítnutí naší nabídky. Nadřízený soud ale na základě naší stížnosti vytkl soudu nezákonnost vedení řízení a rozhodnutí zrušil. Nicméně v dalším kole soud opět žádost zamítl z důvodu nedostatečnosti příznaků polepšení žadatele. Žadatel podal prostřednictvím obhájce stížnost, kterou jsme podpořili vlastním podáním a nadřízený soud opět rozhodnutí zrušil. Při dalším zasedání soud nedospěl k rozhodnutí a jednání odročil na neurčito, protože předseda senátu v ten den ukončil působení u tamního soudu. A jeho nástupce bez potíží a projevů nevole propustil žadatele na svobodu.

Zastřen ale zůstává vliv státních zástupců, z nichž mnozí pro krácení trestů podmíněným propuštěním mají pramalé pochopení. Navrhne-li státní zástupce v závěrečné řeči zamítnutí žádosti o propuštění, předseda senátu musí rozhodnutí o propuštění žadatele uvážit velmi pečlivě, protože musí počítat s možností, že státní zástupce si podá stížnost k nadřízenému soudu. Má-li pochybnost o jednoznačnosti argumentů pro propuštění, raději žádost zamítne a přenese odpovědnost na stížností soud. Ve většině případů, v nichž spolek Chamurappi musel čelit účinkům neblahého zásahu státního zástupce, jsme u stížnostního soudu uspěli. To znamená, že jediný účinek stížnosti státního zástupce spočíval v okradení žadatele o několik týdnů života na svobodě. Zastávám názor, že státní zástupci, kteří u stížnostního soudu neuspěli, by měli čelit kárné žalobě. Ale vím, že se nenajde kárný žalobce, který by takovou žalobu podal.

Nemám podrobné informace o řízení o podmíněné propuštění ods. Romana Janouška, takže si netroufám posuzovat důvodnost zamítnutí jeho žádosti. Nadpis Dimunova článku zní „Protože Janoušek“. Přímo vybízí k doplnění slovy „je Janoušek, proto nemá nárok“ což vede k domněnce, že autor chce naznačit, že ods. Roman Janoušek má cejch. Nevylučuji, že to tak může být, ovšem dokázat to nejde.

Odmítnutému žadateli nezbývá než čekat s dalším pokusem šest měsíců. Až do konce roku 2021 existoval způsob, jímž bylo možné lhůtu zkrátit. Zájmová sdružení občanů měla právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění a nebyla vázána žádnou procesní lhůtou, takže mohla podat nový návrh na podmíněné propuštění dříve. O tuto možnost nás připravila novelizací trestního řádu bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová. Oprávnění zájmových organizací bylo pro její prokurátorské myšlení nestravitelné.

Nadějí ods. Romana Janouška v tuto chvíli zůstávají soudci Městského soudu v Praze, kteří budou rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (nepochybuji, že ji žadatel podá a jistě bude dobře napsaná). Naděje umírá poslední, ale v tomto případě není marná. Spolek Chamurappi se naštěstí musel obrátit na Městský soud v Praze jako na soud stížností jen výjimečně. Ale když už k tomu došlo, „dodací lhůta“ bývala celkem krátká a rozhodnutí rozumné.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.