Usnesení Vrchního soudu v Praze ze 17. 10. 2016 v kauze David Rath není samo o sobě debaklem vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové. Ten se stal dříve. Ale v plné nahotě se ukázal. Za debakl Bradáčové považuji, že přistoupila na to, že nepříslušné Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem zprvu dozorovalo kauzu Rath. Tato skutečnost jí pomohla v kariéře a k mediálnímu krytí obsazení funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. Na přidělení kauzy Rath do severních Čech se dívám tak, že kauza cestovala za Bradáčovou. Kdyby byla Bradáčová v Plzni, šla by do Plzně. A kdybychom měli Podkarpatskou Rus a Bradáčová byla v Užhorodu, šla by kauza do Užhorodu.

Nevylučuji, že Bradáčová debakl v kauze Rath předpokládala, proto, ač se v ní mediálně zviditelňovala, ji úředně nedozorovala, čímž nenese za pochybení v této věci právní odpovědnost. Ovšem právní odpovědnost nenahrazuje odpovědnost morální a profesní. Tu Bradáčová nese. V případu Rath bylo více slyšet o nedozorující Bradáčové a méně o státních zástupcích Radku Bělorovi a Jiřím Pražákovi, kteří postupně dozorovali tento případ v Ústí nad Labem, než byl předán příslušnému středočeskému státnímu zastupitelství.

V rozsudku z 12. 6. 2012 Nejvyšší správní soud prohlásil, že státní zástupci nemohou být bezvládné neodpovědné loutky v rukou svých nadřízených, ale nebojácní profesionálové. Každý ať posoudí, zda tomu odpovídá, když první dozorující státní zástupce v kauze Rath Radek Bělor, který na krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem působil jako stážista do roku 2011, o Lence Bradáčové prohlásil: „byl jsem v podstatě pod jejími křídly“ (Právo 22. 5. 2012).

Vrchní soud bojoval za právo

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze míří proti některým soudcům, kteří v přípravném řízení trestním působili jako razítkovači návrhů státního zástupce. Soudy se dostávaly do područí státního zastupitelství a přebíraly bez dalšího návrh státního zástupce. Tím byl materiálně popřen ústavní příkaz, že o zásahu do základních práv v přípravném řízení rozhoduje soudce, ne státní zástupce. Je-li rozhodování soudce formální, je z hlediska ochrany práv lidí bezcenné. Ukazuje to i případ soudem povoleného šmírování mobilu předsedy Ústavního soudu v roce 2009.

Bylo otázkou času, kdy se nějaký vyšší soud proti této praxi vymezí jedinou možnou formou. Odmítne užít neústavně získané důkazy bez ohledu na kauzu. Právo platí pro všechny, i pro Ratha. Nemůžeme být v situaci hilsneriády či dreyfusiády, kdy se ohýbalo právo, protože část prokurátorů a novinářů chtěla vidět toho svého mediálně odsouzeného již za mřížemi. Pokud státní zastupitelství nebo soud pro přípravné řízení dělají špatně svou práci, důsledky ponese obžaloba, ne obžalovaný. Možná tak někdo unikne trestu či bude složitější jeho vinu prokázat. Ale může za to ten, kdo porušoval právo na začátku trestního řízení.