O tom, že vyznat se v současné době v nepřeberném toku zpráv a informací“ v běžně dostupných médiích není právě jednoduché, jsem psal před nedávnem např. zde. Dříve to ale až tak složité nebylo. Mám na mysli dobu „socialismu“. To člověku stačilo prolistovat si Rudé právo (většinou bylo na první pohled zřejmé, co je pravda a co lež), Svobodné slovo, Lidovou demokracii, Večerní Prahu nebo Jihočeskou (či jinou) pravdu – nic jiného snad ani k dispozici nebylo, poslechnout si Československou televizi a Československý rozhlas, Hlas Ameriky, mimopražští (tam a asi nejen tam byla rušena) i Svobodnou Evropu, podívat se z okna a hned věděl na čem je. 

Tato doba, alespoň z hlediska relativní přehlednosti mediálních zpráv a informací jednoduchá,  naštěstí v listopadu 1989 skončila. Ale kdo se tehdy naivně snad i domníval, že už bude navždy platit, že co je psáno, to je dáno, musí být dnes velice zklamán.

Bezprecedentní „mediální masáž“ o životě a smrti v souvislosti se současnou zdravotní krizí  musí nutně tyto negativní pocity ještě výrazně umocnit. Proti ní je dnes již legendární sci-fi drama Smrt v přímém přenosu pouze jakýmsi romantickým odpočinkovým filmem.

Dnes a denně jsme „informováni“ o počtu testovaných, nakažených, vyléčených a zemřelých. Jednotlivá média se předhánějí, kdo bude mít nejčerstvější a pokud možno i nejsenzačnější informace. A tak se postupně, po částech dovídáme, že ten a onen zesnulý byl sice nakažen koronavirem, ale měl ještě jiné vážné zdravotní komplikace. Zatím ale asi všichni zemřeli v  nemocnici. I proto zpráva o tom, že nakažená zdravotnice zemřela doma, doplněná videem s označením „bez komentáře“ se dvěma policejními vozy v záběru, nebudí příliš důvěryhodnosti. O pacientovi, kterému byl podán experimentální lék ze Spojených států a jehož stav se snad měl zlepšit, se po několika dnech dovíme, že je obézní a trpí astmatem.

V jakémsi deníku se objeví dementi informace, že ochranné prostředky dovezené z Číny mají prošlou záruční lhůtu s tím, že číslo 2006 neznamená rok, ale číslo normy.