Je samozřejmé, že všechna současná restriktivní opatření poškozují ekonomiku. Ale je někdo v současné době schopen zodpovědně říct, zda jde opravdu „jen“ o nakažlivější chřipku, která si vyžádá, ostatně jako i v předešlých letech, životy velmi starých a v drtivé většině ještě k tomu vážně nemocných lidí, a opatření jsou přehnaná, nebo je to děsivá smrtonosná pandemie, která může zabít nezanedbatelnou část lidstva v produktivním věku? Kde je ta hranice? Kdo to posoudí? Budou to jistojistě muset být vlády jednotlivých zemí a jejich exponenti. A to je na Nobelovu cenu. Ale stejně bych nechtěl být v jejich kůži.

A jak se ukazuje, nalezení tohoto poměru je asi největším problémem – politickým - současných vlád postižených zemí.

Zpočátku výrazně převážily zdravotní restrikce a nutno uznat, že si s nimi naše „postsocialistické zdravotnictví“ vcelku poradilo. Ale na jak dlouho? Kromě nakažených jsou u nás i „normální pacienti“. A ti také potřebují léčbu. A ta léčba něco stojí. Zdravotnictví není zadarmo a mohlo by se snadno stát, že na udržení jeho úrovně a dostupnosti zanedlouho dojdou peníze.

A tak se dostáváme do fáze, kdy bychom měli chtít po vládách, tedy my po té naší, zásadní věc – hypotetický model vývoje počtu nakažených a mrtvých:

1. Při nulovém opatření
2. Při běžných protiepidemických opatřeních
3. Při zostřených opatřeních
4. Při karanténě našeho typu
5. Při totální izolaci

Možná umíme odhadnout, jaké náklady by stály jednotlivé stupně. Ale nevíme, co si za to kupujeme. Je to složité, ale od toho má vláda svůj aparát.