Již většina školáků u nás zná příběh Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, odvážných vojáků z paradesantního výsadku Anthropoid, kteří spolu s dalšími parašutisty provedli atentát na zastupujícího říšského protektora, poté se ukryli v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje a po prozrazení a hrdinném, ale marném boji s přesilou se v  kryptě kostela zastřelili (Jan Kubiš zemřel při převozu, nebo až v lazaretu SS v Podolí).

O  filmu si po návštěvě biografu může udělat úsudek každý sám.

Ale vzhledem k tomu,  že  v pátek 30. září uplynulo již sedmdesát osm  let od podepsání Mnichovské dohody, bude zajímavé připomenout si osud  člověka a politika, který je s oběma těmito  událostmi  spjat.

Pravděpodobně  jen málokterý vrcholný  představitel evropského státu byl ve dvacátém století „postaven“ před tolik zásadních až osudových rozhodnutí, jako Dr. Edvard Beneš, prezident Československé republiky.

Mnichovské dohodě předcházela poměrně dlouhá  a komplikovaná cesta „lemovaná“ řadou mezinárodních jednání a smluv, faktem ale je, že její kořeny sahají až k Versailleské mírové smlouvě z roku 1919, která mj. stanovila hranice Československa vůči Německu, Saint-germainská mírová smlouva z téhož roku  pak hranice  k Rakousku. Tyto smlouvy  nebraly ohled na právo na sebeurčení německy mluvícího obyvatelstva. 4. března 1919, tedy ještě před podepsáním obou mírových smluv, došlo na několika místech našeho pohraničí ke střetům demonstrujících Němců s československým vojskem s tragickými následky. A i když jsou tyto události v historických pramenech líčeny velmi rozporuplně, pravdou je, že mezi desítkami mrtvých Němců byly i ženy a děti. Zabiti byli i dva vojáci. Tyto události vedly k rozjitření již tak napjatých vztahů v pohraničí mladé republiky.