Někteří novináři, historici, politici jsou za mrzký peníz či vidinu budoucích prebend ochotní překroutit téměř cokoliv. Asi nejmarkantněji je to vidět na servilním chování některých našich politiků k sudetským Němcům a současně na jejich chorobné nenávisti k jinému národu.

Ale nic není jen černobílé. A tak si člověk, sledující mezinárodní politickou situaci již před 24. únorem 2022, může udělat vlastní úsudek o skutečných příčinách eskalace konfliktu na východě Ukrajiny. Zpočátku se zdálo, alespoň podle intenzivních a na první pohled nadějně vyhlížejících vyjednání znepřátelených stran, že dosažení příměří a prostoru pro další jednání bude dosaženo během několik dní. Ale pak najednou, jako když utne. Proč asi?

Pamětníci, do nichž po celá desetiletí vládnoucí socialisticko – komunistický režim horem dolem vtloukal lásku k Sovětskému svazu a nenávist k americkým imperialistům, jsou dnes vystaveni podobné propagandě, ale s opačnou polarizací. USA jsou náš spojenec nejvěrnější, Ruská federace nepřítelem až za hrob.

I přes nepřátelskou studenoválečnickou rétoriku mezi USA a bývalým SSSR se tehdejším vrcholným představitelům nakonec vždy podařilo vyhrocené vztahy ukočírovat a odvrátit tak globální konflikt. Uvědomovali si totiž, že by neměl vítězů a zůstala by po něm jen zpustošená planeta.

Lidstvo je ale nepoučitelné a zkušenost je nepřenositelná. Jen tak je možné si vysvětlit, že někteří naši představitelé a vojáci, stižení patologickou rusofobií, jako by zapomněli na slova mír, příměří, kompromis a stále volají po boji a zbrojení.

Pro udržení míru je především potřeba dělat mezi lidmi osvětu. Ale jak, když mnozí se už nejen bojí říkat něco jiného, než hlásá oficiální propaganda, ale dokonce se bojí i něco jiného poslouchat.

Ale nemáme na vybranou, mluvit se o tom musí. Protože neustálé „rozhicovávání“ militaristických nálad nemůže dopadnout dobře.