S bývalým okupantem a trýznitelem našeho národa z konce první poloviny 20. století pěstují nadstandardní „kamarádšoft“, našemu tehdejšímu osvoboditeli nemohou přijít na jméno. A s naším bývalým dlouholetým partnerem ve společném státě se rozkmotřují jen proto, že nepodporuje dodávky zbraní zemi, jež se v důsledku velmocenské politiky ocitla ve válečné vřavě, a zároveň volá po uzavření příměří a zastavení zabíjení. Logicky při tom cílí především na mladou „zkušenostmi nezatíženou“ generaci.

K tomu využívají politických neziskovek, které se pod pláštíkem různých, zdánlivě prospěšných aktivit vtírají do škol, kde naše děti v duchu „nového světového řádu“ indoktrinují. Pokud ovšem v té které škole přímo nepůsobí progresivističtí učitelé. Jak jinak si vysvětlit např. aktivitu žáků jednoho pražského gymnázia, kteří v dopise žádají prezidenta republiky, aby učinil krok k historickému smíření Čechů a Němců. Cožpak jim nikdo ve škole neřekl, že existuje Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (ZDE), kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zelience v Praze dne 21. ledna 1997? A podobných příkladů by se pravděpodobně našlo víc.

Od oslav 79. výročí osvobození uplynulo již pár týdnů, a protože „davové šílenství“, spojené s hokejem, již pominulo, nebude od věci si ty letošní alespoň dvěma příklady připomenout. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, která možná napadne zejména starší čtenáře, proč slavíme osvobození již 8., a ne 9. května, kdy bylo naše hlavní město Praha fakticky osvobozeno Rudou armádou.

Projev prezidenta republiky Pavla z 8. května na Vítkově jsem na oficiálních stránkách prezidenta republiky (ZDE) nenašel, a tak jsem si pomohl volným přepisem příslušné pasáže ze záznamu jeho projevu v televizi CNN Prima NEWS (ZDE): …Rusko se dnes samo stalo agresorem a rozpoutalo na evropském kontinentu válku, která si nijak nezadá s tou druhou světovou svojí ničivostí, a to jak na životech, tak na materiálních hodnotách...“

Je i možné, že má pan prezident jiná, přesnější čísla a jiné, přesnější mapy, než si my, normální smrtelníci, můžeme „vygooglovat“. Anebo že by pan prezident viděl o pár měsíců či roků dál, než my? Raději ani nedomýšlet!

Druhý příklad je z jednoho poměrně velkého města na jihu Čech, z Tábora. Na portálu JcTEĎ.cz se v článku pod názvem Násilí proti násilí nevede k míru, řekl na pietním aktu v Táboře duchovní původem z Německa (ZDE) objevila 8. května 2024 reportáž s podtitulem Pietní akt u příležitosti 79. výročí ukončení druhé světové války se dnes dopoledne uskutečnil na místě někdejšího táborského popraviště.

Z článku s titulkem Komunisté v Táboře uctili památku padlých rudoarmějců (ZDE), který vyšel na tomtéž portálu ve stejný den, se dozvíme, že okresní výbor KSČM společně s Klubem českého pohraničí uspořádal 8. května v Táboře dva pietní akty, kterými uctili památku rudoarmějců, jež se během druhé světové války zasloužili o osvobození Československa od nacistické nadvlády a porážku Německa. První pietní akt se uskutečnil na Novém hřbitově u hrobu gardového mladšího seržanta Oskina Anatolije Osipoviče, který zde zahynul ve věku dvaceti let vlastně už po válce. 11. května 1945. Domů se nevrátil. Další věnce a květiny položili spolu se zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu u sochy rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka.

Z hlediska zpravodajského je na první pohled vše v pořádku. Jedni slavili tam, jiní jinde. Profesionálně zpracované reportáže z aktuálního dění ve městě. V kontextu dějin a v souvislosti s tím, co nám dnešní propaganda tvrdí, bude zajímavé připomenout si několik momentů z těchto reportáží a v klidu se nad nimi zamyslet.

Gardový mladší seržant Oskin Anatolij Osipovič zahynul ve věku dvaceti let vlastně už po válce, 11. května 1945. Sice se nepíše, jak tento konkrétní voják zahynul, ale z dobových dokumentů, na kterých by současní mocní nejraději nechali spočinout co nejsilnější vrstvu prachu zapomnění, se lze dobrat toho, že se u nás bojovalo a umírali nejen vojáci, zejména ti sovětští, ale i civilisté nejen po tom „novém datu osvobození“ 8. května, ale i po tom dříve úředním 9. května.

Za pozornost stojí věta z první reportáže: „Starosta zmínil, že do Tábora přijela Rudá armáda 10. května 1945, a v září se pak v tomto městě uskutečnilo setkání představitelů spojeneckých armád.“ Už i jen tuto zmínku lze v současné atmosféře vybičované protiruské hysterie považovat za určitý projev občanské statečnosti.

Jistě. Prahu, Tábor, České Budějovice a další naše města a vesnice neosvobodila Rudá armáda. Ta k nám prostě jen přijela, když už bylo dávno po bitvě. Asi že se nudila, protože neměla na té široširé Rusi co dělat. A téměř milionová Schörnerova armáda utíkala na západ jen tak z plezíru, aby se vojákům nezkrátily žíly.

Ale dost nadsázky! To jsou vážné věci!

Za pozornost stojí i tento odstavec z první reportáže. „Významné poselství pronesl duchovní Christof Lange ze sboru Českobratrské církve evangelické v Táboře. Smíření, které zdůrazňoval, umocnil svým osobním příběhem. Řekl, že pochází z Německa. Můj tatínek byl vychováván v nacistické ideologii a nenávisti vůči Židům. V osmnácti letech šel do války a v roce 1944 upadl v Rusku do zajetí. Do Německa se vrátil v roce 1950. Společnost už byla jiná," zmínil. Mluvil o tom, že pro člověka je milost, když dokáže zapomenout. "Překonávání nepřátelství se jeví nemožné, jsme odsouzeni své chyby neustále opakovat, dokud si nedokážeme připustit, že minulost už pominula." Připomněl, že i v Bibli stojí, že věci minulé už nebudou připomínány. "Nejsme tam, ale této výzvy se vzdát nesmíme. Musíme odpouštět, musíme zapomenout. Zdůraznil, že představa, že násilí proti násilí povede k míru, je mylná.

Nemůžu předjímat, jak se každý jeden čtenář vyrovná s předposlední větou, ale já bych ji přepsal takto: „Odpouštět můžeme, zapomenout nesmíme!“