Většina lidí asi už někdy slyšela bonmot, že o peníze jde až v první řadě. Někteří s ním sice nemusí souhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím mohou dělat. Zadarmo prostě „ani kuře nehrabe“. Bez peněz se dnes nedá dělat ani dobročinnost nebo charita. A tak je tomu pochopitelně i ve školství. Ruku na srdce. Kdo by nechtěl víc peněz.

Pro dnešní konzumní a nárokovou společnost, žijící doposud v relativním blahobytu jako nikdy předtím (i když ne všichni se mají dobře a někteří žijí doslova z ruky do úst), je příznačné, že se většina lidí začne o dění kolem sebe zajímat až ve chvíli, kdy jí někdo – v tomto případě stát - chce sáhnout právě na ty peníze, nebo na výhody  z množství peněz vyplývající.

Lidé si často ani neuvědomují, že současná tristní situace veřejných financí má konkrétní viníky. Jsou to ti, kteří stát řídit neumí, anebo ti, kteří z  nejrůznějších pohnutek „kopou za jiný manšaft“, než by správně měli. A když je prázdná státní kasa, někde se to nutně musí negativně projevit. Jde o to, co je právě prioritou. A někdo by mohl nabýt dojmu, že prioritou současné vlády je válka.

V čl. 33 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, v odstavci (2) se píše: „Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopnosti občana a možností společnosti též na vysokých školách.“

I zde je potřeba hledat „zakopaného psa“. Ve veřejných školách je vzdělání bezplatné. Což o to. Ale mají mít skutečně občané, bez rozdílu, zda mají či nemají základní studijní předpoklady pro ten který obor, právo na vzdělání ve středních školách? Nemělo by tam být napsáno, tak jako u škol vysokých „podle schopnosti občana a možností společnosti?“ Ale není to tam!

Nároková společnost si tedy logicky vykládá odstavec (2) ve svůj prospěch. A přirozeně své požadavky stupňuje. Právo na vzdělání jí už dávno nestačí. Osobuje si i právo na zdárné ukončení studia. Ale ani to už jí nestačí. Do popředí se dere i nárok na pěkné známky v jeho průběhu. Že by na to ten který žák nestačil, si většinou nepřipouští. „Máme na to právo, tak ať se ti učitelé snaží. Jsou za to přece placeni“, říkají si mnozí rodiče.

Dlouhodobé hledání jiného způsobu financování škol, než přidělením určitého objem finančních prostředků na žáka vedlo před několika lety k zavedení tzv. PHmax, což představuje maximální týdenní počet hodin vyučování v rozsahu podle rámcového vzdělávacího programu (RVP), financovaný ze státního rozpočtu. Tedy jakási „učitelohodina“. To umožnilo školám zavést více dělených hodin, což vedlo k určitému zvýšení komfortu při výuce jak pro učitele, tak pro žáky. Pokud to však mělo ambice na zásadní zvýšení kvality vzdělávání, tak byly od začátku plané. Nic takového se nestalo.

Někdejší hejtmanka Jihočeského kraje v rozhovoru pro server JcTEĎ.cz v únoru 2019 mj. uvedla: „Trvám na tom, že si politici nechtějí rozházet potenciální voliče. Je to ale cesta do pekel. Školství jsme úplně zničili, je nemocné.“ Nepostřehl jsem, že by se od té doby něco změnilo k lepšímu.

Okřídlené úsloví „Stát jsme my“ napovídá, že příčinu dnešního neutěšeného stavu  školství, musíme hledat i sami u sebe. Při hledání způsobu, jak z této šlamastyky ven, mnohé z nás možná napadne řada otázek.

Například:

- nebude potřeba přijmout fakt, že zdaleka ne většina mladých lidí musí mít středoškolské vzdělání s maturitou, že to ani není v zájmu státu (chybí profese, pro něž maturita není potřeba), a především, že na to někteří z těch, kteří dnes střední školu studují, nestačí?

- nemáme příliš mnoho středních a vysokých veřejných škol?

- potřebujeme nepřeberné množství společenskovědně vzdělaných lidí, když pro ně není uplatnění na trhu práce (nepočítám v to uplatnění v nejrůznějších „neziskovkách“, které pak chodí do škol přednášet, co si mají žáci myslet – zjevně v rozporu se školským zákonem?)

- je inkluze – tedy praxe zařazování všech dětí do běžné školy, při níž se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od dětí bez nich – s potřebou  mnoha tisíc asistentů přínosem nebo brzdou vzdělávání?

- byl tlak Pirátů na to, aby byly platy pedagogických pracovníků navázány na 130 procent průměrné mzdy správným systémovým krokem, nebo jen předvolební vějičkou?

- jak to vlastně myslel současný ministr školství, když v září 2023 v rozhovoru pro server irozhlas.cz mj. uvedl: „Otevřeně říkám, že učitelé nebudou brát 130 procent aktuální průměrné mzdy v příštím roce. Bude to podle našich odhadů nějakých 113 procent.“ „Je to dáno tím, že jsme v ekonomicky neklidné době….“

- co si máme představit tou jeho ekonomicky neklidnou dobou a co ji způsobilo?

- nepodepsaly se na této ekonomicky neklidné době špatné, sebedestruktivní kroky předchozí a především současné vlády?

- nejsou za tím i přemrštěná opatření za tzv. covidové krize?

- není za tím zelené šílenství s pochybnou uhlíkovou neutralitou?

- není za tím nechuť jedné zaoceánské velmoci smířit se s existencí jiné, euroasijské mocnosti a přijmout určité kompromisy?

- není za tím servilnost naší vlády vůči té zaoceánské velmoci a byrokratům v belgickém hlavním městě?

-neměli bychom se ptát současné vlády, proč máme tak drahé energie a pohonné hmoty?

- neměli bychom se ptát ministryně obrany, proč prosazuje nákup jakýchsi velmi drahých a pro obranu České republiky zřejmě nevhodných letadel?

- neměli bychom se ptát náčelníka generálního štábu, proč se plete do politiky a straší lidi konfliktem s jadernou velmocí?

- nepovede snaha „globálních elit“ o tzv. Velký reset k zániku euroatlantické civilizace?

- není naivní se domnívat, že uspokojivé (jak pro koho) financování školství v době rozvratu veřejných financí přinesou zavřené školy?

Otázek k zamyšlení tedy víc než dost.

Ti, co současný trend sebedestrukce (pochybuji, že nevědomky) prosazují – tedy především Parlament a vláda, samozřejmě s legislativní podporou prezidenta republiky - jsou vzešlí z demokratických (dosud) voleb.

A tak my všichni, kteří máme volební právo, můžeme přemýšlet o svém podílu na současném stavu.