Slovo vítězit je sloveso nedokonavé, jehož význam je „získávat konečnou převahu díky vynaloženému úsilí“ (ZDE).

S pravdou už je to trochu složitější. Pravda je filosofický pojem. Bývá jím označována shoda tvrzení se skutečností. Jejím protikladem je lež (ZDE). Pravda může být absolutní – neměnná, založená na faktech či důkazech, relativní – závislá na konkrétním pohledu, nebo také objektivní – nezávislá na subjektu, subjektivní – závislá na osobě (ZDE).

Názor vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby k určité skutečnosti…. Respektování názoru jiného člověka je bezesporu základem demokratického dialogu ve společnosti, bez něhož žádná lidská komunita nemůže v praxi rozumně existovat (ZDE).
Tolik tedy pokus o malý pojmoslovný exkurz, který naznačuje, že se ze všeho dá udělat věda.

Společenskovědně málo vzdělaný či nevzdělaný člověk ale v běžném životě v těchto filosofických kategoriích pravděpodobně většinou neuvažuje. Nemá na to ani čas. Pokud se o dění kolem sebe trochu zajímá, může si přečíst noviny, webové stránky (dnes už ne všechny), vyslechne rozhlasové a zhlédne televizní stanice a právem může být zmaten. Tolik protichůdných, velmi často neověřených informací, ale především nejrůznějších názorů, to aby se v tom pes vyznal. Ale takový už je život.

Problém nastává, pokud vládnoucí elity, ale i různé, velmi často menšinové nátlakové skupiny, obhajující nejrůznější -ismy, se snaží za každou cenou prosadit svou. A v tom jim odlišné názory samozřejmě překážejí. Naneštěstí pro lidi, kteří chtějí žít normální život, našli výše jmenovaní způsob, jak s odlišnými názory zatočit. Jednoduše je označí za dezinformace. A to už je dnes silný kalibr.

Dezinformace je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti tak, aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravosti (zde), nebo trochu mírnější definice: Záměrně zkreslená informace, uvedení v omyl, anebo úřední verze: Dezinformace: systematické a úmyslné klamání. Pojem dezinformace znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.
Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského dezinformacija, který byl prvně zaznamenán v roce 1949 (jak uvádí např. Oxford English Dictionary - ZDE).

Ale kdo v reálu rozpozná, co je a co není dezinformace? Tak s tím už si mocní poradí. Mají k tomu různá oddělení. Ale také různé neziskové organizace, které na svých internetových stránkách mohou (snad jen dočasně) lidi s odlišným názorem beztrestně urážet. A také způsoby práce - metody, využívající “sofistikované“ počítačové programy. Co na tom, že všechny takové programy musí někdo „nakrmit“ informacemi tak, aby výstupy z těchto programů naplnily očekávání zadávajícího.

Nad svobodou slova u nás se „smráká“ již několik let. V poslední době např. ve spojitosti s infekčním koronavirovým onemocněním.

Ovšem 25. února 2022, den po zahájení podle Ruské federace - „speciální vojenské operace“ na Ukrajině, podle mezinárodního práva invaze Ruské federace na Ukrajinu, značně přituhlo. Toho dne totiž bylo vypnuto několik prý dezinformačních webů. Nemohu samozřejmě hovořit za všechny, ale podle mě se některé z nich dopouštěly „dezinformací“ pouze tím, že prezentovaly odlišné názory, než jsou ty oficiální. Navíc se tak stalo bez zákonného podkladu.

Kdo pozorněji sleduje sdělovací prostředky, tomu nemohlo uniknout, že vypuknutí války, jakkoliv je tato událost sama o sobě nesmírně tragická, dalo vyhřeznout bezprecedentní, několik let se stupňující a špatně skrývané hysterii.
Takové hysterii, že některým lidem doslova až zatemnila mozek. Např. jakási senátorka v televizi prohlásila, že jsme suverénní a svobodnou zemí přestali být až v roce 1968. Pamětníci moc dobře vědí, že to je nepravdivá informace. Ale pokud inkriminovanou televizní debatu sledoval někdo mladší, mohl nabýt mylného dojmu, že Československo bylo mezi roky 1948 a 1968 suverénní a svobodná země. A to už by mohlo být považováno, při troše dobré vůle za dezinformaci. A podobných příkladů by se našlo jistě víc.

Ale nestrašme se hned paragrafy, to přenechme povolanějším. Uvidíme, třeba se k tomu vyjádří čerstvě jmenovaný vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací. Možná to má v popisu práce (ZDE).

Podle ministra spravedlnosti vláda chystá zákon, na jehož základě bude možné vypnout dezinformační weby (více ZDE). Tak aby se pak někteří, dosud nepostižení vydavatelé nedivili, že jim ani čerstvě zavedená autocenzura už možná stačit nebude.

V současné vypjaté době jsou média (mám teď na mysli ta neblokovaná), kromě jiného, plná nejrůznějších informací. U řady z nich bývá napsáno „asi“ nebo „nebylo možné ověřit“. Abychom se jednou nedivili, co všechno byly dezinformace.

Neobvykle častá jsou i varování, že jsme se nebezpečně přiblížili možnosti vypuknutí třetí světové války. A o tom, že by to byla válka jaderná, pochybuje asi jen málokdo.

Asi nejvíc mě zaujal názor poradce bývalé kancléřky Merkelové pro vojenskou politiku a brigádního generála ve výslužbě Ericha Vada, který v rozhovoru pro Německou tiskovou agenturu prohlásil, že dodávky těžkých zbraní Ukrajině jsou potenciální cestou ke třetí světové válce (více ZDE). Mám na věc podobný názor, ale zároveň bych dal nevím co za to, aby to byla dezinformace.

Byly doby, kdy jsme obraty jako dezinformace či fake news nepotřebovali. Pomluvy, fámy, drby, klamání, uvedení v omyl, výmysl, to vše tu bylo vždy. A vždy existovala pravidla, podle kterých bylo možné autora postihnout, ať už podle občanského nebo trestního práva. Vždy musel být splněn jeden předpoklad: prokázání újmy. Teď evidentně vstupujeme do doby, kdy takové prokazování vůbec nebude třeba.

Postačí výrok „majitele pravdy“. Vstupujeme do doby zvůle.