Slovo Evropa jsme si po vzoru západoevropanů začali ztotožňovat s pojmem Evropská unie před deseti lety, kdy jsme se spolu s dalšími sedmi zeměmi z bývalé zóny ruského vlivu stali jejími členy.

Letošní rok nás v chápání Evropy vrhl zpátky málem až k oživení vzpomínek na její rozdělení železnou oponou. 

Země na východě Evropy, které později než my pojaly myšlenku stát se součástí evropského prostoru stability a demokracie, byly donuceny vzít na vědomí, že Putinovo Rusko je ochotné sáhnout k vojenské síle, aby jim znemožnilo vymanit se z výhradně ruského vlivu a prosadit pro svou budoucnost proevropský kurs.

Evropskou unii postavil rok 2014 před dramatickou volbu buď akceptovat nové rozdělení Evropy, které jí Rusko začíná vnucovat, nebo nezklamat národy směřující do Evropy, postavit se za ně a začít Rusku jeho plán mařit všemi prostředky, které Evropské unii umožňuje její respekt k mezinárodnímu právu.

Evropská unie zvolila nekompromisní podporu svobodné volby Ukrajinců a podle mého soudu tím stvrdila také správnost naší volby, tedy volby nás všech, kteří jsme se pro členství v Evropské unii rozhodli o deset let dřív.

Pro vlády té staré, západní Evropy bylo to letošní rozhodnutí mnohem těžší než to tehdejší. Tentokrát znamenalo zapomenout na původní dlouhodobý cíl a záměr: zapojit také Rusko do evropského prostoru míru, stability a spolupráce, tedy do prostoru, který se od pádu železné opony dařilo Evropské unii rozšiřovat výlučně pacifickými metodami napříč Evropou.

Rok desátého výročí členství naší republiky v Evropské unii se tedy shodou ne právě příjemných okolností stal přelomovým rokem v zahraniční politice Unie. Bezpečnostní rizika, kterým dal letošní rok mnohem vyšší místo v politickém životě Evropy než dosud, nám Čechům neklamně signalizují, že druhé desetiletí naší země v Evropské unii bude bezpochyby jiné než to první.

Bude od nás a našich vlád - i prezidentů - vyžadovat zralejší postoje; nevystačíme s filozofií nového, tedy ne zcela odpovědného člena Unie, a tím méně s ostudnou filozofií černého pasažéra. Historicky máme s podobnými riziky, jakým dnes čelí Evropská unie na svém východním křídle, jiné zkušenosti než západ Evropy.

To nás zavazuje k převzetí vyšší odpovědnosti za evropský celek, než na jakou jsme si zvykli v desetiletí dětských nemocí. Letošní volba Poláka Donalda Tuska do funkce neformálního prezidenta Evropské unie, dokazuje, že s tím Evropská unie už do značné míry počítá.

Přesto byl rok 2014, bohužel rokem, kdy jsme jako občané a voliči nedokázali u Evropských voleb podat důkaz svého, už přece jen zodpovědnějšího evropanství. 

Dvaaosmdesátiprocentní neúčast v evropských volbách svědčila o lhostejnosti povážlivě velké části české veřejnosti ke všemu, co se s Evropou, a snad i s námi v jejím rámci, v tomto roce děje.

Průměrná účast v letošních Evropských volbách byla v součtu osmadvaceti zemí dvaačtyřicetiprocentní. Naše, řeknu to teď raději v opačném gardu než před chvílí: osmnáctiprocentní. Nebylo by spravedlivé, kdybych nedodal, že rok 2014 se i v mnoha dalších státech Evropské unie vyznačoval odklonem veřejnosti od myšlenky evropského sjednocení.

K alarmujícím fenoménům, které po celý tento rok zneklidňovaly evropskou politickou scénu, patřilo na prvním místě posilování tendencí, jakými jsou v dlouhé řadě evropských zemí ultranacionalismus, antievropanství a xenofobie. Jejich představitelé i organizace zvýraznili letos jak svou přítomnost na politické scéně Evropy tak svou agresivitu ve společnosti.

Na druhou misku vah, na nichž můžeme hodnotit evropský rok 2014 lze postavit nesporné posílení evropských institucí, jejich personální obrodu i nové politické cíle, které sjednocující se Evropu posunují od krizových let k letům oživení ekonomik a narovnání sociálních poměrů.

Což ovšem v oblasti neúnosně vysoké nezaměstnanosti, zejména nezaměstnanosti mladých v některých zemích letošní rok ještě ani nenaznačil. V tomto ohledu je rokem neúspěchu. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.