Ovšem můžeme se divit nad prohlášením premiéra Nečase, že „než uvidí definitivní znění smlouvy, nerozhodne“, a ještě se pohoršeně ptá, „jak může rozhodnout, aniž by věděl, k čemu se vlastně zavazuje“. Prý ani ministr zahraniční neví, co v ní přesně bude.

Problém je však ten, že s trochou zájmu se dá zjistit, co dané návrhy obsahují, natož premiér, který má pod sebou celý odbor věnující se Evropské unii. Víme, že první návrh byl vypracován právními experty předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuy 16. prosince a hned 20. prosince se sešla stočlenná pracovní skupina, ve které sedí vyjednavači členských zemí a zástupci evropských institucí (Evropské komise a Evropského parlamentu, přesněji představitelé tří největších frakcí v EP). Víme, že první návrh obsahoval 14 článků popsaných na osmi stranách, ze kterých vyplývaly závazky plynoucí jak pro členské státy eurozóny, tak i pro státy mimo eurozónu s tím, že na základě dalších jednání se budou tyto závazky zpřesňovat. Další kolo jednání tedy proběhlo 6. ledna a po 10. lednu se objevil další, aktualizovaný návrh. Během těchto jednání každý členský stát vyjednává a prosazuje své zájmy.

Jenže my bohužel ani nevíme, kdo přesně za Českou republiku vyjednává a jaký je přesný mandát a pozice vlády. Premiérem vždy v Bruselu uváděná potřeba definovat tuto pozici v Parlamentu se ve skutečnosti děje tak, že na plénum Senátu (11.1) přijde místo pana premiéra  jako zástup pan ministr spravedlnosti Pospíšil, přečte, jak sám řekl, referát, připravený Úřadem vlády o závěrech summitu Evropské rady 9.prosince a ani slovem se nezmíní o pozici ČR pro probíhající jednání o mezivládní fiskální dohodě.

Takže znát odpověď například na otázku, jak vidí česká vláda roli evropských institucí v rámci této dohody (dost zásadní otázka s ohledem na národní zájmy ČR), jak by měla být tato smlouva inkorporována do smluv EU (ještě zásadnější otázka) či jak přesně platné by měly být závazky obsažené ve smlouvě pro nečlenské země eurozóny (to nejdůležitější pro ČR), se ukazuje jako nemožné.

Vláda samozřejmě může rozhodnout neúčastnit se a stát úplně mimo. Pokud si myslí, že se stejně nedá nic dělat, že státy mimo eurozónu budou mimo tak i tak a že bude možné vytvořit jakýsi společný protiblok (jak se o to již jednou Česká republika v Bruselu pokusila), tak je to strategický omyl. Nečlenské státy eurozóny chtějí být co nejvíce napojené na jádro a  nechtějí být mimo „v jednom pytli“ s Velkou Británii, která je teď zcela politicky izolována a kterou nepochopitelně česká vláda tak obdivuje.

Nejlepší je vždy uvést konkrétní, ilustrativní příklad, což i nedávno učinila dánská ministryně hospodářství Margrethe Vestager, jako představitelka země, která předsedá Evropské unii: „Nechci nijak snižovat setkání nečlenských států eurozóny, ale debaty mezi nečlenskými státy se vždy postupně stáčí k rozhovorům o dětech a psech“.

Proto zásadní otázka: chce tedy Česká republika své členství v Evropské unii zúžit na tento typ konverzace?