Přišla jaksi shůry a odejde asi také bez našeho přičinění. Nemyslím si to. Vím, že i sebehorší situaci lze vzdorovat. Letos bylo výročí začátku Velké vlastenecké války. Vojáci roku 1941 nemysleli na nepřízeň osudu. Svým houževnatým odporem vytvářeli nové skutečnosti. Jako bývalý voják vím, co to bylo za sílu vůle nepoddat se a vydržet. A věřit ve vlastní schopnosti, i když vše zdánlivě mluvilo ve prospěch nepřítele. Ve světle nedávných událostí by člověk málem věřil, že jediné, co se tu od roku 1948 podařilo, byly hry bývalého prezidenta. Ale nic zlého o tomto muži, který na rozdíl od dnešních politických živnostníčků měl alespoň nějaký formát.

Proč to říkám. Občas se přihodí něco, co mi způsobí malou duchovní radost. Byl jsem před několika lety na výstavě v Městské knihovně v Praze a jsem rád, že tuto nádhernou expozici vidělo také Brno. Výstava i velmi dobrý katalog ukázaly kouzlo nechtěného. Nastavily totiž tvář dnešku. Deset let po únoru 1948, který prý nastartoval jen úpadek naší země, nastal výbuch tvořivosti a kreativního myšlení. Ministr školství a kultury František Kahuda stál u zrodu onoho bruselského snu. Těžko si představit, že by takovou věc spustil kterýkoli polistopadový ministr školství nebo kultury. V této době jako by se vracela estetická vize Karla Teigeho, kde se poetismus snoubil s funkcionalismem, snivý utopismus s racionalismem, dovádějícím věci do inženýrských projektů.

Jeden z polistopadových blouznivců chtěl, abychom pokorně před světem vyznali, že jsme prázdní a tomu prý má odpovídat prázdný prostor našeho výstavního pavilonu a původně jen jména novorozenců, promítaná na stěnu by měla být nositelem nové naděje. A tak naše země, výstavnická a kulturní velmoc, v Seville zaslouženě propadla. Konfrontaci s rozpačitostí tohoto pokusu i neúspěchem v Hannoveru přinesla výstava Bruselský sen. Design na špičkové světové úrovni, zajímavé výrobky pro lidi, dokonalá elegance Kaplanovy turbíny u vchodu do pavilonu, sebevědomá prezentace naší kultury a života našich lidí a samozřejmě sám pavilon, moderní, prostorný, vzdušný. Řád a vznosnost gotické architektury i lehkost bezstarostného letního sídla.

A bylo to deset let po únoru 1948, kdy se v centru myšlení a konání zase ocitl obyčejný člověk se svými sny a nadějemi i starostmi. Proti této humanistické vizi nemá dnešní režim co nabídnout. Může »bruselský sen« shazovat jako propagandistický výlev, ale vyznívá to bezduše a nepřesvědčivě. Takové slohotvorné úsilí nikdo neporazí. Polistopadové »elity« se už vyčerpaly a je čas přemýšlet, co přijde po nich. Chce to nějaký nový podobný sen, překračující mizérii dnešního »Nečasova«. Vánoce jsou čas lásky a pohody. Ale trochu času věnujme i snění o tom, co bude dál. A věřme. Naši lidé opět překvapí svět svou tvořivostí. Jsem si jist, že to půjde. A krize může být paradoxně příležitostí k přemýšlení o alternativách a opuštění přežilého.

Petr Braný, poslanec PS PČR za KSČM