Po 17. listopadu 1989, v první čtvrtině roku 1990 byli do zákonodárných shromáždění (Sněmovny lidu, Sněmovny národů, České národní rady a Slovenské národní rady) kooptováni představitelé politických sil, které řídily revoluční proces. Před touto bizarní směsicí ortodoxních komunistických poslanců a zástupců nové revoluční vlny prošpikované osmašedesátníky bylo zrušit monopol moci KSČ, dovést zemi k předčasným a svobodným volbám, vytvořit podmínky pro zajištění jejich demokratického průběhu a stvořit nové volební zákony.

Majetek státu zabavený na základě restriktivních poválečných zákonů zaměřených vůči některým vrstvám společnosti, a hlavně vůči staletým majetkoprávním vztahům, pocházel od téměř každé širší rodiny. Proto tedy byla jeho restituce (a poskytnutí náhrad za majetek, který nebylo možné vrátit z důvodů uvedených v zákoně) významným krokem nápravy. Navrácení majetku je právem, i s odstupem času, považováno za nejtransparentnější a nejspravedlivější způsob privatizace rozsáhlé držby státu.

Po květnových volbách v roce 1990 bylo složení zákonodárných shromáždění radikálně obměněno čímž byl vytvořen prostor pro zásadní reformu majetkoprávních vztahů ve společnosti spočívající v otevření prostoru pro podnikání a privatizaci majetku státu.

V tehdejší společnosti převládla vůle k nápravě křivd způsobených čtyřicetiletou vládou komunistů v naší zemi, která se projevila tím, že byly zrušeny politické rozsudky a vrácen majetek v držení státu zabavený či „vykoupený“ na základě politické zvůle totalitního režimu. Takto byl podpořen vznik soukromého podnikání nezatíženého splácením kupní ceny jiným způsobem privatizovaných podniků.

V tomto smyslu byly vytvořeny zákonné předpoklady i pro vrácení majetku drženého fyzickými osobami (bývalými komunistickými funkcionáři), které jej nabyly od státu za nápadně nízké ceny – jednalo se například o domy či vily zabavené lidem, kteří emigrovali do svobodných zemí.

Velká a náročná polemika byla vedena v dalších pěti okruzích týkajících se rozsahu majetku a specifikace skupin oprávněných osob. Šlo zejména o vytvoření takových podmínek, které by neotevíraly možnost restitucí majetku (a poskytnutí náhrad) obyvatelům odsunutým po druhé světové válce. Dalším velkým problémem bylo posuzování možností restituce majetku právnických osob. Z důvodu reálných velkých komplikací spočívajících v tom, že by bylo složité vyhledat jejich původní vlastníky či jejich právní nástupce, byla tato cesta zavržena. Třetím okruhem byla debata o rozsahu restitucí majetku šlechtickým rodům, čtvrtým debata o vrácení majetku občanům německé národnosti, kteří nebyli pro svou angažovanost proti fašistům odsunuti (vyřešeno zákonem ČNR 243/92 Sb.) a pátým dílem diskuse byl rozsah restituce církevního majetku.

Přestože v nových zákonodárných sborech zasedli s velkou početní převahou nominanti „revolučních sil“, nepodařilo se konzervativním poslancům representovaným Československou stranou lidovou, slovenským Křesťansko-demokratickým hnutím a částí Občanského fóra, tehdy prosadit restituci majetku církví, církevních organizací a náboženských společenstev. Řešení tohoto problému tedy bylo alespoň odloženo na pozdější a vhodnější čas, protože zákonodárné sbory byly v roce 1990 zvoleny pouze na „přechodné období“ dvou let. Převládl tedy názor, že tento problém by měla zvládnout až politická representace vzešlá z voleb uskutečněných v zemi, ve které již fungují základní demokratické instituce, společnost je stabilnější po bouřlivých událostech závěru roku 1989, a je lépe vyprofilována struktura politických stran či hnutí.

Avšak i v politických representacích vzešlých z několika následujících voleb nebyla dostatečná vůle řešit problém restitucí církevního majetku (a náhrad) či odluku církví od státu. Velkou překážkou naplnění tohoto restitučního okruhu byl současný president České republiky, který nebyl nakloněn restitucím, a který ve věci nevyužil svůj dominantní vliv v nejsilnější pravicové straně hlásící se často ke konzervativním hodnotám. Od vlád vedených ČSSD nebylo možné takový vážný krok očekávat.

První kroky k restituci některého majetku církví učinila vláda ČSFR formou výčtové restituce na základě vlastního rozhodnutí. Tato forma byla, bohužel negativně, zviditelněna případem „Voršilky versus Národní divadlo“, což u mnohých tehdejších zákonodárců vedlo až k obratu v postojích. Vedla však k navrácení některých klášterů a jiných areálů staveb sloužících církvím.

Ostatní majetek státu pocházející od církví a náboženských společenství však byl Parlamentem pouze zablokován a uchráněn před zcizováním.

V současné Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR lze vysledovat opatrnou vůli k přijetí nějaké formy kompromisu. Stále však nejsou vyjasněny a posouzeny všechny možné alternativy. Levice v opozičních lavicích by buď nevracela nic nebo jen stavby sloužící liturgickým účelům, pozemky pod nimi a pozemky s nimi související. Dvě vládní strany (TOP 09 a ODS) se shodují na tom, že bude vrácen jen některý církevní majetek a za ten nevydaný poskytne stát církvím náhradu stanovenou na základě expertního odhadu a vzájemné dohody. Věci veřejné však zpochybňují výši náhrady s poukazem na chabé zdroje státního rozpočtu.

Musí být přitom navíc vyřešen problém občasného porušení blokace majetku církví a jeho převod na soukromé subjekty. Bude se to řešit návratem do původního stavu či formou „posvěcení“ protizákonného jednání a přiznáním náhrady? Má být tato satisfakce ve výši rovnající se prodejní ceně? Jak řešit problém bezúplatných převodů?

Vládní strany pohříchu nevidí hlavní argument svědčící proti „odbornému odhadu“ výše náhrady – je totiž kdykoliv zpochybnitelná jinými „odborníky“. A tak by mohl nastat dlouhý a nepříjemný čas soudních pří. Nechápu, proč vláda a církevní představitelé nevyužijí ověřené restituční a náhradové praxe aplikované v případech zákona o půdě a ostatních příslušných zákonů.

Mám zato, že nejčistším možným řešením je přijetí speciálního zákona, který by umožnil navrácení těch nemovitostí, které lze vrátit. Stejně jako v dosavadní praxi to znamená ocenit nevrácený majetek podle stávající cenové vyhlášky. Vyčíslený nárok na náhradu by mohl být využit k arondačním náhradám v areálech budov a pozemků (případně za jejich zhodnocení). Nárok uspokojovaný penězi by byl rozložen do delšího období – podle vzájemné dohody, třeba na 30 let.

Uplatnění vyhlášky 316/91 Sb. při stanovení výše náhrady by v aktuálním čase již neodpovídalo změnám ve společnosti a v hospodářství. Podle tohoto oceňovacího předpisu by bylo možné, ovšem s velkým sebezapřením a rizikem zpochybnění, posuzovat nárok na náhradu, který by byl podle stejného předpisu uspokojen naturálně.

Celkové řešení musí akcentovat také postavení církví v našem právním pořádku. Některé z nich mají totiž nadnárodní přesah a také svá vnitřní pravidla týkající se nakládání s majetkem.

Na výše uvedeném pohledu nemění nic ani nedávné šarvátky vládních stran při hledání zdrojů pro uspokojení oprávněných nároků církví. Vstřícně a odpovědně se k této problematice postavily Věci veřejné se svým návrhem na úspory, které by mohly posloužit k naplnění finanční stránky vyrovnání.

Schizofrenní reakce TOP 09 a ODS na návrhy nejmenšího partnera byla, troufám si přímo říci, hloupá, proto také náležitě hřmotná, zbrklá, neodpovědná a nepochopitelná. Pokud totiž lze ve státním rozpočtu uspořit jakékoliv peníze, měla by vláda prý „rozpočtové odpovědnosti“ reagovat na obdobnou iniciativu rychle a pozitivně, opravit koaliční smlouvu, a ne se jí dogmaticky zaštiťovat. Její členové by neměli zbytečně vyhrocovat vzájemné vztahy v koalici až na pokraj pádu. Nic na tom nemění slib ministra financí, že zdroje na plnění závazků vůči církvím nalezne ve svých rozpočtových kapitolách. Ať tedy svůj objev využitelných prostředků věnuje na snížení obrovského zadlužení veřejných institucí a nedělá rozruch na politické scéně. Kalouskovy nepřiměřené reakce na návrhy úspor jen potvrdily, že si ocenění ze zahraničí za výkon své funkce v žádném případě nezaslouží.

Naskýtá se také otázka, jak pečlivě je připraven rozpočet Kalouskova ministerstva, když v něm (ne poprvé) nalézá peníze, které by jistě byly úředníky utraceny na nějaké zbytné věci.

Malý vzkaz závěrem také pro VV: Prvotní úsilí by měly věnovat vnitřním úsporám v resortech, například Pozemkový fond České republiky sloučit s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (vykonává stejné činnosti) – nikoliv s Pozemkovým úřadem nadaným rozhodováním ve správním řízení, sloučit úřady zabývající se ochranou spotřebitelů před nekvalitními potravinami, zastavení umělého „bobtnání“ Správy bytového fondu a zrušit jej, jak plánovala ministrině Parkanová, atd.

A vůbec, tyto události cosi nepěkného svědčí o skutečných motivech a úrovni těch hlasitějších aktérů sporu šermujících silnými slovy.

Jaroslav Cabal
www.konzervativnistrana.cz