Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové. Ústavně-právní výbor předložený návrh zákona projednal a přijal k němu toto usnesení:

I. Doporučuje Senátu Parlamentu České republiky projednávaný návrh zákona zamítnout.

II. Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Jiřího Dienstbiera.

III. Pověřuje předsedu výboru senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu České republiky.

K projednávání na výboru a k obsahu projednávané materie tolik.

Předmětem úpravy je podle úvodního ustanovení zákona zmírnění některých majetkových křivd spáchaných v rozhodném období a také vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Začal bych u ústavních souvislostí projednávaného návrhu. Některé zmínila paní ministryně, ale v trošku jiných souvislostech.

Především je to otázka, do jaké míry mají církve nárok na restituci majetku, na narovnání a do jaké míry právě v té podobě, jaká je předložena v tomto zákoně. Je zcela zřejmé, že po listopadu 1989 tady nebyl žádný právní nárok žádného subjektu na restituci. K restitucím se přistoupilo z morálního hlediska, protože se uznalo za vhodné odškodnit některé majetkové křivdy, které v době od února 1948 do listopadu 1989 byly spáchány na různých subjektech.

Nárok církví, jak tady bylo zmíněno, byl založen v souladu s judikaturou Ústavního soudu až tzv. blokačním ustanovením v § 29 zákona o půdě, které dle názoru Ústavního soudu vyvolalo oprávněné očekávání, že tento problém bude vyřešen způsobem, který zajistí i ekonomické postavení církví v rozsahu, který potřebují pro svoji činnost, ať už duchovní nebo další veřejně prospěšné aktivity.

Ústavní soud však žádným způsobem nesvázal zákonodárce, jak k této věci přistoupí. Potvrzují to i některá vyjádření ústavních soudců či bývalých ústavních soudců z posledních týdnů. To, co Ústavnímu soudu vadí je, že je tady blokace v § 29 zákona o půdě a Parlament nekoná a tuto situaci neřeší. Je tedy nepochybné, že Parlament musí nějakým způsobem k této věci přistoupit a rozhodnout o majetkovém narovnání státu a církví, v žádném případě pak ne konkrétním předepsaným způsobem.

Další ústavně právní souvislost je otázka rovnosti subjektů, které mají nebo by měly mít nárok na restituci. Jak jsem tady citoval úvodní ustanovení zákona, předmět úpravy, mělo by se jednat o zmírnění některých majetkových křivd. To je koncept, který byl přijat u všech restitučních zákonů, jinými slovy, nebylo cílem a ani by nebylo možné odškodňovat všechny majetkové křivdy, ale pouze je zmírnit.

Jak uvedu dále, tento zákon nezmírňuje křivdy, ale jeho cílem je odstranit v podstatě veškeré majetkové křivdy, a to dokonce asi i ve větším rozsahu, než v jakém byly spáchány. To samozřejmě zakládá nerovnost mezi různými restitučními subjekty a otevírá to i možnost, aby se další restituenti, kteří byli odškodňováni na základě předchozích zákonů, domáhali rovného zacházení, rovného postavení a začali vznášet nové majetkové nároky na dorovnání ve stejném rozsahu, jako tento zákon navrhuje pro církve.

I na jednání ústavně-právního výboru jeden z přítomných advokátů, který tam jako veřejnost byl, prohlásil, že on jako advokát se na to těší, protože zcela jistě bude mít celou řadu kauz, kdy právě takovéto nároky na rovné zacházení budou vznášeny ze strany jiných subjektů.

Další problém je definice majetku, kterého se návrh týká. Podle ustanovení § 2 navrhovaného zákona se původním majetkem církví míní věci, majetková práva i jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věci, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem. S pojmem vlastnictví by nebyl žádný problém. Trošku problém je s pojmem věcí a dalších majetkových hodnot, které příslušely církvím a náboženským společnostem. To je pojem v právu nedefinovaný a dá se vyložit téměř libovolným způsobem. Čili nejenom to, co bylo ve vlastnictví, jak tady v úvodním slově říkala paní ministryně, ale i to, co církvím příslušelo.

Dalším problémem je, že se mají vydávat věci, kde došlo k majetkové křivce v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, ale některé formulace jsou navrženy tak, že je tady oprávněná obava, že bude prolomena hranice 25. února 1948, což je další prvek nerovnosti ve vztahu k dalším subjektům a že by se restituce mohla týkat i majetku, na který se vztahovala první pozemková reforma z roku 1919 a zcela samozřejmě i její revize z roku 1947, ale také dekretů prezidenta republiky, tzv. Benešových dekretů, které konfiskovaly majetek některých řádů a kongregací. To samozřejmě by byl problém, protože to by mohlo otevřít Pandořinu skříňku dalších nároků. Velmi často se tady v minulosti vyvolával strach z prolomení Benešových dekretů v situacích, kdy to bylo naprosto nesmyslné, jako například při schvalování Lisabonské smlouvy. Ale najednou tato hrozba vůbec nevadí v situaci, kdy je mnohem reálnější a kdy jiné subjekty by se mohly na základě rovného přístupu rovněž jejího prolomení domáhat.

Je tady další problém, který souvisí samozřejmě se dvěma způsoby restituce, jak jsou v zákoně popsány, tedy s naturální a s finanční , který spočívá v tom, že jsou různě definovány oprávněné osoby. Zatímco pro naturální restituce jsou to registrované církve a náboženské společnosti, potud je to stejné, ale dále jsou to právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve a náboženské společnosti, právnické osoby zřízené nebo založené za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženská Matice. To nevyvolává právní problémy ve vztahu k naturálním restitucím, ale ještě se k tomu dostanu dále u finanční náhrady. A tam je samozřejmě problém v tom, že podmínkou finanční náhrady je uzavření smlouvy mezi státem a příslušnou církví, každou církví, pro kterou se předpokládá finanční náhrada. A povinnou náležitostí této smlouvy je mimo jiné prohlášení příslušné církve – teď abych citoval přesně:

Výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností vypořádány.

To znamená, že příslušná církev – a demonstrujme to na příkladu na příklad katolické církve, kde to může vyvolávat největší problémy – dostane odškodnění v tomto případě v částce více než 47 miliard během 30 let. A za to má prohlásit, že nebude vznášet žádné majetkové nároky.

A zde se vracím k rozporu mezi různě definovaným okruhem oprávněných osob. Protože katolická církev je subjektem, který může ručit za sebe, ale je otázka, do jaké míry může ručit za ty další subjekty, které jsou součástí katolické církve. Jinými slovy, co se stane v momentě, kdy na příklad bývalý Řád německých rytířů nebo cisterciáci vznesou nároky, tak, jak už v médiích naznačují, pokud nebudou uspokojeni v rozsahu, jak se domnívají, že by bylo z jejich hlediska správné, i po uzavření takovéto smlouvy.

Logicky v soukromém právu, a smlouva se řídí občanským zákoníkem, podle výslovného ustanovení navrhovaného zákony, by samozřejmě stát konstatoval porušení smlouvy – za předpokladu, že závazek katolické církve se vztahuje i na její subjekty – a uplatnil by sankce nebo další možnosti podle občanského zákoníku. Je zcela logické se např. domnívat, že smlouva by mohla být neplatná pro omyl, protože stát ji uzavíral v domnění, že s tím jsou veškeré nároky katolické církve a zřejmě i subjektů, které jí podléhají, vypořádány. Případně by odstupoval od smlouvy pro porušení takovéto smlouvy.

A tady je další právní perla, protože navrhovaný paragraf 16, který upravuje smlouvu o vypořádání, říká, že na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění. To znamená všechny běžné sankce dopadající na jakoukoli jinou civilní smlouvu, jsou zde výslovně vyloučeny.

Takže bude-li příslušná církev libovolně porušovat smlouvu, stát nemá žádný nástroj, jak se tomuto bránit a jak uplatnit jakoukoli sankci podle občanského práva. Myslím si, že je to zjevný úmysl, je to snaha, aby to řešení bylo definitivní, bez ohledu na to, jak se strany příslušné smlouvy budou chovat poté, co bude smlouva uzavřena a poté, co stát začne řádně plnit podle tohoto zákona uzavřené smlouvy.

Další problém s finanční náhradou – a to souvisí také s tou rovností přístupu k různým restitučním subjektům, je, jak je konstruováno odškodnění? Mluvil jsem tady o prolomení hranice 25. února 1948. A tady dojdu k tomu, kde se ta pochybnost do značné míry také bere. Stát stanovil výši finančního odškodnění kvalifikovaným odhadem, respektive 2 kvalifikovanými odhady, napřed kvalifikovaně odhadl, jaká je celková hodnota majetku, který historicky patřil církvi, a kterého se týkaly křivdy spáchané v rozhodném období, a pak udělal kvalifikovaný odhad toho, co zřejmě bude podle pravidel navrhovaného zákona vydáno.

Rozdíl těchto dvou kvalifikovaných odhadů je pak výše finančního odškodnění. Trošku problém je v tom, že podle některých údajů, ke kterým se dostali experti, kteří posuzovali tento návrh zákona, tak výměra půdy, z které se vychází, je snad údajně vyšší, než byla rozloha půdy, která byla přihlášena církvemi k 1. pozemkové reformě v roce 1919. Je otázka, jak poté, co církve o část půdy přišly při pozemkové reformě a pak při její revizi v roce 1947, jak nabyly za 20 let první republiky takovou rozlohu půdy, aby najednou k únoru 1948 měli větší rozlohu zemědělské a lesní půdy? Tedy odsud ta pochybnost o tom, jakého majetku se vlastně restituce a narovnání státu a církví má týkat.

A pokud někteří mluví o odškodnění komunistických křivd, tak si nejsem jist, jestli Masaryk s Benešem, za nichž se přijímala pozemková reforma a její revize byly komunistickými zločinci, jejichž křivdy spáchané na církvi se mají odškodňovat. Myslím si, že jdeme velmi daleko v tomto směru.

Další problém je, že kromě pochybnosti o rozsahu, jehož majetku se má restituce týkat, a které nebylo ministerstvo, vláda, ani nikdo jiný schopen vyvrátit, nebo naopak doložit, protože nikdy nebyly doloženy žádné seznamy majetku nebo evidence majetku, kterého by se měla restituce týkat, a kromě toho tedy, že možná se vychází z mnohem větší pravděpodobné rozlohy pozemků, než kterých by se spravedlivé restituce dotýkat měly, tak je tady problém ještě v jejich ocenění.

Protože např. zemědělská půda byla oceněna částka 44,48 Kč/m2. Pro srovnání, experti uvádějí tržní cenu zemědělské půdy v rozsahu 8 – 15 Kč/m2, za kterou se běžně zemědělská půda prodává. To je tedy to ocenění, které bylo provedeno, je trojnásobek, možná i čtyřnásobek tržní ceny půdy v České republice. Ještě výraznější je to, pokud srovnáme odškodnění, které dostali jiní restituenti podle jiných zákonů, protože tam to bylo místo 44,48 Kč kolem 10 Kč, v řadě případů i méně, a ještě výraznější nepoměr je u lesní půdy, která se pro účely tohoto zákona oceňuje částkou 27,70 Kč/m2, zatímco jiní restituenti dostávali – myslím to bylo 3 Kč/m2.

Tedy to je skoro desetinásobek odškodnění pro církve ve srovnání s jinými restituenty a čtyř až pětinásobek u zemědělské půdy. Takže majetek, který je zřejmě nadhodnocen z hlediska rozsahu, je pak ještě několikanásobně nadhodnocen pro účely finanční náhrady z hlediska jeho ocenění. I při projednávání dokonce někteří stoupenci restitucí uváděli, že při předchozím projednávání odškodnění církví bylo nezávislými experty, konkrétně Vysokou školou ekonomickou, odhadnut ten majetek, který má být, na částku 83 mld.

Vláda uvádí ve svých podkladech, že ocenění majetku, který podléhá tomuto návrhu zákona, je 134 miliard. Tady je rozdíl 50 mld. Kč v ocenění, a k podobným závěrům došli i jiní experti, kteří kalkulovali reálnou cenu majetku, který by se měl církvi vydávat při spravedlivých podmínkách nastavených v tomto návrhu zákona.

Takže tady vidíme celou řadu momentů, které zpochybňují jak výši odškodnění, tak i zachování rovného přístupu ve vztahu k jiným restituentům, kteří byli odškodňováni. Respektive, kterým byly zmírňovány některé majetkové křivdy spáchané v rozhodném období.

Očekával bych také, že zákon, když už tedy řeší tuto problematiku, bude obsahovat tzv. restituční tečku. O restituční tečce nelze mluvit vzhledem k té konstrukci smlouvy, která nezavazuje jiné církevní subjekty než tu samotnou církev, která smlouvu uzavírá, ale pak bych upozornil i na závěrečná ustanovení, kde je výslovně řečeno, že tímto zákonem není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoliv, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.

Jsou to další nároky nad rámec tohoto návrhu zákona, nad rámec jak naturální restituce, tak i finančního vypořádání, které církve a další církevní subjekty mohou vznášet. Pochybností legislativního charakteru je tady celá řada. Jako zpravodaj ještě nemluvím o věcných a politických důvodech, proč takovýto zákon odmítnout, ale soustředil jsem se spíše na legislativní stránku. Mimo jiné i z těchto důvodů, které jsem rozebíral, dospěl ústavně-právní výbor k závěru, že doporučuje Senátu, aby tento návrh zákona zamítl. Děkuji za pozornost.