Národní ekonomická rada vlády (NERV) vydala po Novém roce stanovisko k rozpočtovému rámci EU pro léta 2014-2020, jehož zpracování již ovlivnila současná krize. Ekonomové oprávněně upozorňují, že v krátkém období bude přesahovat ekonomické možnosti krizí zasažených zemí vyřešit současnou nerovnováhu veřejných financí (v prvním čtvrtletí roku musí sedmnáct zemí eurozóny refinancovat dluh 157 miliard eur, z toho třetina připadne na Itálii).

Současně platí, že navrhovaná restriktivní a úsporná rozpočtová opatření mohou přispět k dalšímu podvázání ekonomické výkonnosti s důsledky na nezaměstnanost. Paradoxem proto je, že některé bohaté země EU (Britanie, Švédsko, Dánsko) jako čistí plátci tlačí na  relativní snížení objemu prostředků rozpočtu EU (ještě tím zhorší problémy chudších členských zemí, což se může zpětně promítnout i do jejich vlastní ekonomiky). Negativní růstové vyhlídky naopak povedou u problémových zemí k vyšší poptávce po evropských zdrojích. Nominálně se má objem zdrojů pohybovat kolem 1025 mld. eur (tj. pouze 1,05 % hrubého národního produktu celé EU), což znamená, že reálná hodnota už tak nízkých evropských výdajů při zohlednění inflace ještě klesne.

NERV a vláda ČR se tomuto trendu příliš nebrání - s argumentem, že koncem rozpočtovaného období se také zařadíme mezi čisté plátce. Po většinu období ale může dojít k omezení evropských zdrojů i pro ČR, nemluvě o potřebě solidárního přerozdělování. Samozřejmě, zvýšit rozsah evropského rozpočtu z dnešního 1 % z HNP EU třeba až na 10 %, jak o tom hovoří některé alternativy, je otázka dlouhodobá a závislá na tom, kterým směrem se EU vydá.

Produktem úzce ideologického vidění je v každém případě snaha evropský rozpočet omezit (boj s EU jako s transferovou unií). EU potřebuje nejen restrukturalizovat dluhy, ale také investiční impuls podporující rozvoj a konkurenceschopnost Evropy. Proto se evropská levice obecně staví i za inovace na příjmové straně, které by zapojily více finanční sektor do oživení evropské ekonomiky. NERV označuje tyto kroky za jednoznačně neakceptovatelné, a ČR se tak řadí k minoritní skupině v EU, která se zcela brání zavedení daně z finančních transakcí. .

KSČM se již při projednávání pozice vlády k návrhu evropského rámce vyslovila pro zavedení daně z finančních transakcí – měli jsme tzv. Tobinovu daň i ve volebním programu (zdanění spekulativního kapitálu). Pokud nebude průchozí zřízení daně z finančních transakcí jako nového vlastního zdroje pro evropský rozpočet (společná eurodaň pro celou EU), lze ji zavést jen v eurozóně, k čemuž se mohou přidat dobrovolně i další země EU (tedy ve formátu 17+), možné je i zavedení podobné daně na národní úrovni, jak tomu již v některých státech je.

Investiční vlnu v Evropě mohou posílit i prostředky návratného typu, Ve vztahu k evropskému rozpočtu by to koncepčně znamenalo kývnout na evropské dluhopisy (tzv. eurobondy). Pokud by se jimi financovaly některé evropské strategické projekty, a nikoliv splácení dluhů, tak by to přispělo k rozvoji. Evropská centrální banka nemůže emitovat zdroje libovolně, jde o multiplikaci a návratnost investic, tedy o ocenění .investic.

Struktura výdajů nového evropského rozpočtového rámce odráží snahu koncentrovat zdroje na klíčové priority EU a také záměr omezit reformou výdaje společné zemědělské politiky. Toto lze respektovat s tím, že ekonomové oprávněně odmítají zastropování plateb pro velké zemědělské podniky (tzv. capping), protože to ohrožuje konkurenceschopnost českého zemědělství. Nebránil bych se ani vzniku Nástroje k propojení Evropy (Connecting Europe Facility, CEF); protože posílení nadnárodního financování klíčových infrastrukturních projektů je na místě. Nemělo by to ovšem být na úkor prostředků potřebných pro rozvoj méně vyspělých regionů.

 Jiří DOLEJŠ, poslanec PČR za KSČM