Přeji všem hezký podvečer a přeji všem i sobě poslouchající obecenstvo, protože se domnívám, že pokračování debaty z pátku minulého týdne není jenom rituální dokončení prvního čtení nějakého zákona, ale je to debata, která i když možná kolegy není tolik sledována, zejména některými, tak je velmi pozorně sledovaná veřejností. Veřejnost, která určitě nemá nic proti víře, proti církvi a určitě všichni ti, kteří rozumně uvažují, nemají nic proti tomu, aby se nahrazovaly minulé křivdy, aby se potrestaly zločiny, a také naslouchají, jakým způsobem bude řešena odluka církve od státu. To je věc, která je řešena v řadě zemí, a je na nás, jak úspěšně tímto projdeme, jestli založíme nové problémy a nebo jestli najdeme nový - vyvážený - vztah společnosti a církví, věřících a nevěřících.

V České republice, v české zemi, v českých dějinách je toto téma velmi traumatizující. A nikoliv proto, že by snad my Češi, Moravané a samozřejmě i Slezané bychom byli nějací divní, kteří se vymykají kulturním trendům, kteří jsou jakýmsi omylem na mapě Evropy, ale proto, že jsme, pokud jde o toto téma, prošli složitou cestou, která rozhodně nebyla jednoduchá a má spoustu mnohdy i krvavých peripetií. A právě proto bychom měli velmi pozorně naslouchat a velmi přemýšlet, než se rozhodneme pro nějaké řešení, které určí především budoucnost. Protože minulost nakonec zůstane vzpomínkám, minulost nakonec bude řemeslem historiků, ale ta budoucnost je to, co by nás mělo zajímat.

Jsem bezvěrec, neřku-li neznaboh, ale přesto čtu různé knihy a samozřejmě i Knihu knih, a protože ji chápu jako určité kulturní dědictví, které patří všem, tak i já jsem si tam našel jednu pasáž, která se týká, a to tak, že velmi, jak se tak kolem sebe rozhlížím, i nás tady, jak tady sedíme. A je to pasáž z Proroctví Jeremiášovo, kdy tam popisuje, nebo respektive se vyjadřuje těmito slovy: "Lid to pomatený, uši má a neposlouchá." Prosím vás, poslouchejme se, neseďme si na uších, tady přece není souboj těch, kteří nepřejí narovnávat pokřivené věci, ale tady je souboj těch, kteří říkají, že to, co bylo připraveno, dokonce i po těch 23 letech, je spíše horší než lepší a že jsme zkrátka některé věci vůbec neuvážili, protože zřejmě někomu nebyly hodny pozornosti.

Přece nám nejde o rituální pokání, které bude zapomenuto, jakmile vyjdeme těmito dveřmi a usedneme třeba k televizorům či do parlamentní restaurace, ale jde nám o skutečně sebekritickou reflexi, jak na straně věřících tak nevěřících, jak na straně těch, kteří cítí kontinuitu s minulými věcmi, tak i těmi, kteří jsou mladší a uvažují do budoucnosti. Je svaté právo, samozřejmě svaté právo, svobodně naplňovat duchovní potřeby v náboženství, náboženství přispívá, a to velmi výrazně, k morálnímu vědomí a k vědomí lidské vzájemnosti.

To je fakt. A současně je také pravda - a o tom mluví nejenom české dějiny, ale zejména české dějiny - že musíme být velmi opatrní a musíme jasně zastávat pozici nepřijatelnosti útlaku jinověrců či bezvěrců, zneužívání víry a náboženské útěchy k politickým či ekonomickým cílům.

Dosavadní způsob debaty - a tím nemyslím jenom debatu zde, v Parlamentu, nad tímto zákonem, ale dívám se více dozadu - celý tento způsob debaty vede veřejnost. A my tady tlumočíme názory veřejnosti, že probírání dávných křivd - i nedávných - zastírá jednu věc, a to tu, že nalezení základu nového vztahu církví a státu zdegenerovalo na tvrdou licitaci o maximální zisk.

A dá se to doložit fakty. V roce 1990, když měli kolegové tehdy v Parlamentu takzvaný výčtový zákon, se arcibiskup František Tomášek dušoval, že to je poslední nárok, který církve vznášejí. Uplynul krátký čas, měli jsme tady novou vládu nové České republiky v čele s premiérem Václavem Klausem. A věci se mírně posunuly. Tehdy se mluvilo o nárocích cca 17 mld. a odluce od státu provedené během čtyř let. A dnes jsme se dočkali navýšení těchto hodnot, a to navzdory krizi, kterou prožíváme, navzdory tvrdým protidluhovým opatřením, která se chystají. Tyto hodnoty byly vyšroubovány na 59 mld. a odluka na 17 let.

To je to, co poutá pozornost veřejnosti. To je ten důvod, proč se diskutuje, jestli náhodou tady za vznešenými slovy se neskrývá v podstatě tunel na veřejné peníze a na majetky.

Samozřejmě v diskusi zazněly různé argumenty různých expertů, jak už to tak bývá, jak historiků, tak právníků. A ty argumenty se významně liší. Ale jestliže tyto argumenty se liší, tak je utřiďme, vypořádejme se s nimi, ale nereagujme na ně cejchováním. Mně přišlo velmi laciné - teď promluvím o své osobní zkušenosti - když jsem argumentoval, jak asi tady mnozí, těmito fakty loni, tak na mě reagoval pan kardinál Miroslav Vlk s tím, že mě a samozřejmě všechny další kritiky hodil do jednoho pytle s tím, že se jedná o ideologické pohádkáře s komunistickými kořeny. Jak vidno, ideologické vidění se nevyhýbá ani kardinálům.

Jednak do toho jednoho pytle hodil opravdu 70 procent českého národa. Nevím, jestli 70 procent českého národa se dá takto zkratkovitě označit. Ale i mně osobně to trošku vadí, protože já nejsem člověk, který by si v tomto žánru zrovna liboval. Já jsem člověk v podstatě racionální a věcně uvažující. A právě proto, že jsem věcně uvažující, tak jsem samozřejmě sledoval pozorně debatu o tom, jak chápeme kontinuitu či diskontinuitu právního postavení církve, jak se vyvíjel historicky statut církví a ten spor, jestli církev je víc veřejná korporace, která vlastně majetek jenom spravuje pro úkony veřejné a samozřejmě pro potřeby své náboženské služby, či subjekt soukromý, který disponuje vlastním majetkem a tudíž se na něj vztahují standardní způsoby ochrany vlastnických práv.

A odpověď, když jsem prošel všechny ty různé expertní názory, zdaleka není jednoduchá. Někteří experti církví na to odpovídají, že všechny tyto historické spory táhnoucí se do temné minulosti, středověku, přes josefínské reformy v podstatě byly uzavřeny tím, že zápis v pozemkových knihách od roku 1874 má v podstatě konstitutivní charakter a od této doby - co je psáno, to je dáno. Ale je tu jeden praktický problém - i kdybych toto vzal za bernou minci - a to, jaká je praxe v těchto knihách, jak vypadají ony zápisy.

Již tady bylo kolegy zmiňováno, že minimálně je problém v tom, že se nedá doložit vlastnictví přesně k oné restituční tečce, restituční hranici. Prostě v roce 1919 byla schválena reforma. Naši předchůdci - věřím, že někteří z nás i dnes - tuto reformu označují jako největší čin masarykovské republiky. Ale tento největší čin masarykovské republiky byl po válce realizován - někteří odhadují - kolem 14 procent. Čili, ten zbytek nebyl dotažen, minimálně tedy v rovině evidence, v zápisech v pozemkových knihách. Na to reagovala samozřejmě druhá reforma v roce 1947. Zdůrazňuji slova 47. A opět se daly věci do pohybu. A opět spousta majetku nebyla doložena v těch knihách a nedá se říci jasně, že toto je nároková záležitost.

I proto věřím, že odborníci, které církev má - se svou tisíciletou historií určitě dovede najít odborníky - věděli, proč návrhy, které předkládají, nejsou konstruovány na základě restituční nebo náhradové praxe. To není restituční zákon. To je prostě politická dohoda. Ta je možná. Ta je legitimní. Ale než se tato politická dohoda uzavře, tak se bavme, co je na miskách vah. Jestli ty misky vah náhodou nejsou nějak vychýlené a jestli pravidla, která se na to váží, nezaloží spoustu nových problémů.

Navíc musím dodat, co tu, jestli mě paměť neklame, ještě nezaznělo - že politická kritika tohoto způsobu napravení křivd a náhrad není jenom věcí jaksi pomýlené levicové opozice, kapriciózního postoje levice, která nemá většinu a která prostě trucuje a otravuje, místo aby už šla domů a odmávala nějaký ten zákon. Již v minulém volebním období byl odročen podobný zákon. Upřímně řečeno, tedy ještě horší, ale to není podstatné. Byl odložen, a to právě z důvodu nedoložených nároků a přílišné ústupnosti vyjednavačů, protože jedni tlačí, druzí ustupují, no, kdepak to asi může skončit. No, tam, kde to dneska máme. Takže pro přílišnou ústupnost státu. A takto argumentovali poslanci ODS v roce 2008. Konkrétně to byl bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý a měl spoluhlasovatele, kteří v klubu ODS se takto zachovali - byli to kolegové Raninec a Schwippel. Takže to není jenom kapric levičáků, levičáckých neznabohů, kteří si neváží tohoto historického rozměru.

Jedna souvislost. A to je adresováno především těm, kteří jsou - díky své konfesi a pokřtění atd. - členy církve. Myslete na to, že licitace o majetek s církví, ať už jakékoliv, ale víme, která tam má největší podíl, znamená pro ni silné reputační riziko. Silné reputační riziko.

A nabízí se, proč se nezvážily jiné alternativy řešení ekonomického základu práce, fungování církví do budoucnosti, proč se nehledaly jiné modely, proč se o nich vůbec nediskutovalo. Už tady zaznělo, že pastorační činnost, charita, může být financována systémem daňových obligací. Já chápu, že to je věc dobrovolná a že v České republice by minimálně zpočátku to byl asi problém. Ale je to systém, který jinde funguje. Proč se tak nestalo, proč to nebylo diskutováno? Pokud jde o příspěvky na školy, hospice, samozřejmě. Potřebná věc. A na to máme grantové systémy, které uvolňují peníze tam, kde to opravdu je potřeba. Pokud samozřejmě v systému peníze jsou. A pokud jde o péči o svěřené historické památky. Ano, važme si svého kulturního dědictví. Ale to se dá řešit standardními smlouvami. Na to nepotřebujeme tento zákon.

Prostě aktivity církevních ekonomů pro futuro jsou předmětem jistého podezření. A nemyslím si, že by církev měla být realitní kanceláří, která by podnikala v tomto byznysu. Je to zajímavý byznys, pravda. Ale nemyslím si, že by měla být její funkce, její veřejná funkce i náboženská funkce, tímto způsobem kontaminována, protože skutečně to snižuje důvěru. Pokud jde o celý režim úhrady obří částky, pokud jde o rozpočtové souvislosti, tak tady opakovaně zaznělo "nějaké dvě miliardy, co to je".

No, jak by řekl některý klasik: Kdo z vás to má? Ale, upřímně řečeno, i dvě miliardy mohou v rozpočtu chybět. I dvě miliardy. Ale nechybí 60 miliard předražených veřejných zakázek, nechybí desítky miliard daňových úniků? Ale tady budete ukrajovat z toho, co už v rozpočtu je, co tam chybí a o co budou kráceny některé konkrétní výdaje. Já jsem slyšel, samozřejmě, Věci veřejné to potřebovaly nějakým způsobem pokrýt, účetně, formálně, tak řekly, že jejich návrhy na symbolickou daňovou progresi toto uhradí. Nevím, jestli jste původně, před dvěma lety, když jste se představovali voličům a říkali, že jste pro daňovou progresi, jestli jste mysleli takto symbolickou a jestli jste to mysleli zrovna na úhradu církevních činností. Nejsem si tím jist, já si myslím, že jste to mysleli asi jinak. Ale to je vaše svědomí, vaše věc. Ale v každém případě to není zrovna to, co si já představuji pod mobilizací příjmové základny státního rozpočtu, protože to nepoteče do veřejných financí, to poteče někam jinam. Jestli kolegové ze sociální demokracie to chtějí zaparkovat do nějakého fondu, který by měl nějaké kolektivnější spravování, to je věc druhá, ale v každém případě to bude chybět ve státním rozpočtu.

Čili je tady celá řada témat, nad kterými bychom se měli vážně, věcně, bez nějakých reminiscencí a nálepkování zamyslet, řešit je a nejenom to protáhnout, jak se říká, Parlamentem silově. Každý z nás prochází nějakými duševními změnami, když přemýšlí o vážných věcech. Poznamenávají ho a někdy se dokonce i postaví k tomu čelem, jeho názor se vyvine směrem k nějakému zlepšení. Církevní filozofové tomu říkají metanoia, zkrátka změna v uvažování. Ty změny jsou nutné, potřebné a může se to stát jak vám, tak nám. Koneckonců, celá řada osobností minulosti se vyvíjela směrem od levicových materialistů k idealistům. Připomněl bych takového Nikolaje Berďajeva, možná, že si někteří vzpomenete. V mládí kritický marxista, až posléze se rozešel s bolševikem a stal se člověkem, který uvěřil v Boha a stal se klasickým filozofem idealistou. Podobně jako například spisovatel Bulgakov, měl velmi podobný osud.

Ale jsou i cesty opačným směrem. Zkrátka je tady příbuzné uvažování poctivých věřících a lidí, kteří hledají světským způsobem lepší svět. A náboženství i některé ideologie jsou výrazem, možná metaforou naděje. Neberme lidem naději.

V letošním roce, bude to za pár týdnů, oslavíme jedno výročí, které byste si měli zejména vy zapamatovat. Někdy myslím, že to bylo v dubnu v roce 1912 šel ke dnu Titanic, chlouba společnosti White Star Line. Takhle někdy končívají některé chlouby. Nenapodobujme tento vzor. Snažme se, aby česká společnost, politika, náboženství se nestalo Titanikem, ale aby sloužilo do budoucnosti. Na to opravdu mysleme.

Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)