Poslední letošní summit EU přinesl v zásadě dva hlavní výsledky. Tím prvním je dohoda na sepsání nové mezivládní smlouvy na základě tzv. 17 plus týkající se ustavení fiskální unie. Druhým výsledkem je dohoda o tom, že EU pošle z rezervních fondů svých centrálních bank celkem 200 mld. eur na posílení kapitálu Mezinárodního měnového fondu (MMF), které by měly sloužit k "záchraně" eurozóny.

Pokud se podíváme na první část dohody, tak musíme konstatovat, že se fakticky jedná o "nedohodu". Duo Sarkozy a Merkelová předložilo summitu svůj návrh řešení krize, který spočíval v tom, že se změní Lisabonská smlouva. Připomínám, že tento smluvní rámec je v platnosti teprve dva roky. Návrh na revizi smluvního rámce odmítla Británie, a tím pádem se "Merkozyho" návrh posunul do roviny dojednání nové mezivládní smlouvy mezi státy EU-27 mínus Británie. Během jednání si ovšem ty státy, které nejsou členy eurozóny, postupně uvědomovaly, že nemohou jen tak jednoduše schválit něco, co dosud ani nemá podobu psaného textu. Fakticky tak vznikla dohoda o sepsání mezivládní smlouvy mezi členy eurozóny s tím, že další státy EU se mohou k této dohodě připojit, pokud o to projeví zájem. Výsledkem summitu je tedy fakticky konstatování, že EU není ani schopna, ani ochotna řešit krizi v rámci stávajících smluv.

Podstatou nové smlouvy má být to, že se členské státy eurozóny zaváží k jakési formě fiskální unie. To v praxi znamená, že se má zavést centrální evropský dozor nad rozpočty těchto států. Dozor má fungovat na principu automatického udělování sankcí v případě, že tyto státy nebudou hospodařit s rozpočty oscilujícími v úzkém pásmu kolem vyrovnaného rozpočtu. Smlouva, která má definovat přesné parametry fiskální unie, má být dojednána do března 2012.

Základní parametry druhé části dohody zní takto: Členské státy eurozóny mají poskytnout z rezervních fondů svých centrálních bank (fakticky z rezerv pod kontrolou ECB) celkem 150 mld. euro do Mezinárodního měnového fondu. Dalších 50 mld. euro mají dobrovolně přispět z rezerv svých centrálních bank ostatní členské státy EU včetně ČR. Smyslem této operace je vytvořit dostatečný finanční polštář v MMF, aby mohl brzy začátkem roku 2012 začít sanovat Itálii a Španělsko, které se přiblížily k pásmu bankrotu a očekává se jejich "pád" v souvislosti s jejich neschopností prodat na finančních trzích dluhopisy za přijatelných podmínek. Přitom se navíc předpokládal ještě finanční příspěvek USA, Ruska, Číny, Indie, Brazílie a dalších států. USA ale již daly najevo, že žádné peníze na tuto akci neposkytnou.

Pokud se podíváme na tuto část dohody ze summitu realisticky, tak musíme konstatovat, že EU tímto krokem přiznává, že záchrana Itálie a Španělska je již nad její síly a ochotu. Politicky vzato se jedná o nákup času, který nyní potřebuje především francouzský prezident Sarkozy, protože jej čekají v květnu 2012 prezidentské volby a pád Itálie by znamenal okamžitou nutnost sanovat francouzské banky, které jsou v Itálii extrémně exponovány. Taková sanace by Sarkozymu v prezidentské kampani zcela jistě nepomohla. Proto se snaží o to, aby účet za sanaci Itálie platil pokud možno celý svět a nikoliv francouzský daňový poplatník.

Z ekonomického hlediska je nutné konstatovat, že 200 mld. eur je příliš malý objem peněz na to, aby se eurozóna vyhnula hrozbě bankrotu některého ze svých velkých členů. Nejpozději v polovině příštího roku bude situace opět vyžadovat další peníze.

Český premiér postupoval na summitu velmi uvážlivě a fakticky svou zemi k ničemu konkrétnímu nezavázal. Takový výsledek je možné pro zemi o velikosti a vlivu České republiky považovat za velký úspěch. Podíl ČR na "záchranném plánu" by měl činit cca 3,5 mld. eur neboli cca 90 mld. Kč. Tyto peníze by měly být poskytnuty z rezerv České národní banky a činí cca 10 % celkového objemu rezervního fondu. Česká vláda zcela správně pověřila své úředníky vypracováním analýz dopadů takových kroků a nominuje rovněž své vyjednavače o nové mezivládní smlouvě. Velmi podobné postoje přijaly rovněž některé další státy EU, které stojí mimo eurozónu.

Na závěr si položme fundamentální otázky: Opravdu věříme tomu, že se dá státům z Bruselu nařídit vyrovnaný rozpočet? Opravdu věříme tomu, že tyto státy budou své závazky dodržovat? A co se stane, když je některý stát dodržovat přestane? Ano, dostane pokutu, ale co když odmítne zaplatit? Vyšle Brusel do tohoto státu své tanky a donutí takový stát k vyrovnanému rozpočtu násilím? Mám obavu, že něco takového není a nikdy nebude možné. Nevěřím tomu, že se dá prosadit vyrovnaný rozpočet proti vůli voličů. A pokud by se toho přece jen někdy podařilo dosáhnout, tak takový systém už nebude demokracií.

Ze všech výše uvedených důvodů si myslím, že summit EU žádné skutečné řešení současné dluhové krize eurozóny nepřinesl. Naopak je zřejmé, že příští rok přinese její další prohloubení a s tím i nutnost většího a hlubšího zamyšlení se nad podstatou současných evropských problémů.