Takovým bodem měla být dle projektantů polistopadové doby nezávislá justice. Byla tím ovšem myšlena nezávislost na politice a jejích představitelích.

Bohužel se však stále častěji ukazuje, že si justice představuje svou nezávislost, jako nezávislost na elementární spravedlnosti. Dokonce, když politik chce napravit do nebe volající a všemi chápané zneužití justice ve prospěch klientelistických vazeb, musí sklopit zrak a vycouvat zpět kvůli jakýmsi formálním nedostatkům.

Všichni jsme laici a odkojeni filmy, kde spravedlnost nakonec, i když po mnohých peripetiích, zvítězí. Jsou to jen smyšlenky, kterými nás krmí hollywoodská kinematografie? Máme snad věřit tomu, že Božena Němcová nás ve svých pohádkách špatně vychovala v přesvědčení, že nakonec dobro zvítězí nad zlem. Máme teď už věřit tomu, že vždy vítězí zlo a chamtivost nad dobrem a smyslem pro spravedlnost?

Ne stokrát NE.

Každý z nás má v hloubce svého já koutek, ve kterém ví a je o tom hluboce přesvědčen, že tisícileté pravdy vtělené do všech světových náboženství i do duší ateistů odkojených Platónem, Aristotelem a dalšími filozofy, že ony tisícileté pravdy mají své opodstatnění i v dnešní postmoderní době.

Nestačí však být o tom jenom přesvědčen. Je třeba pro to něco dělat. Už od roku 2002 v našem Desateru zdravého rozumu naší strany, prosazujeme myšlenku hmotné odpovědnosti soudců, za úmyslně špatný rozsudek. Ovšem je mi zcela jasné, že tento požadavek se může odborníkům zdát příliš utopistický.

Z médií se dozvídáme, že unikají miliardy do černých děr a kapes mafiánů vlivem šlendriánu mašinérie od oznámení po rozsudek. Mnohdy se ani k soudu kauza nedostane, protože prostě někdo věci zavřel do šuplíku, ať už nevědomě nebo, a to je velký problém, vědomě. Tím docházíme k názoru, že doživotní jmenování soudců se v našem středoevropském prostoru očividně neosvědčilo.

Máme však rozumné řešení a cestu, jak věci napravovat. Pro veřejnoprávní média existují nezávislé mediální rady (vůči kterým jsou samozřejmě výhrady – neboť je zprostředkovaně opět jmenují politici). Nechť je v rámci inovace Ústavy zakotven následující princip jmenování a odvolávání soudců.

Navrhujeme nezávislou radu pro jmenování soudců a státních zástupců. Tato rada by byla jmenována plénem Ústavního soudu a byla by složena z vážených osobností práva. Instalována by byla Senátem a potvrzena prezidentem republiky. Každý soudce a státní zástupce by byl touto radou volen na pět let a po pěti letech by rada rozhodovala o jeho setrvání ve funkci. Opětné instalování soudce by provedl Senát s potvrzením prezidenta republiky. Instalování státního zástupce pak Senátem a předsedou vlády. Úmyslně vynechávám Poslaneckou sněmovnu, protože ta je vždy vedena krátkodobými impulzy. V důsledku oslabení současné pozice Senátu vlivem přímé volby prezidenta, by byla jeho úloha opět zdůrazněna.

Jsem hluboce přesvědčen, že v naší zemi je většina soudců a státních zástupců pracovitých a spravedlivých a je smutné, že i na ně padá stín různých černých postav justice.

Jsem člověk konzervativní, a nerad měním ustálené jistoty. Nelze však setrvávat na něčem, co prostě nefunguje. A v době, která nás čeká, by měli mít lidé alespoň v něčem zastání. Jeden pevný bod, instituci na níž se lze obrátit. Vždy se říkalo, když už nevíte jak dál, obraťte se na soud. A kladu tudíž na závěr mé úvahy otázky. Platí to ještě vůbec? Kdo z nás má důvěru ve spravedlivé vyřešení? Je s tím potřeba něco udělat? Nebo si myslíte, že je vše tak, jak má být?