Tento elaborát je sice 90stránkový, ovšem velmi málo použitelný v praxi. Hlavní výsledek tohoto „veledíla“ lze shrnout velmi stručně – vyúsťuje v doporučení, že je nutné zrušit základní školy praktické, neboť prý zamezují vzdělávacímu rozletu dětem nepřizpůsobivých občanů. Velmi by mě zajímalo, kdo z těch, kteří se jali toto doporučení prosazovat, těch devadesát stránek opravdu přečetl a kdo z nich se nad tím opravdu zamyslel. A ještě více by mě zajímalo, kolik z nich se „namáhalo“ navštívit některou praktickou školu a podívalo se, jak funguje v praxi.

Základní školy praktické přeci navštěvuji děti s lehkým až středním mentálním postižením a je jim zde, s ohledem na jejich specifika, umožněno základní vzdělání. Ale nejen to, svojí péčí mohou tyto školy v řadě případů dětem pomoci jejich handicap překonat, připravit  je i pro studium na středním stupni nebo přinejmenším pro dosažení výučního listu.  Mají pak daleko lepší předpoklady pro to, aby se mohly zapojit do běžného života a najít si práci. Tuto péči v žádném případě nedostanou na základní škole, kde na ně učitelé nemají dost času. Žáci s jakoukoliv mentální retardací potřebují individuální péči, a to je možné realizovat právě v základních školách praktických (bývalých zvláštních školách), kde ve třídě bývá šest až 14 žáků, na rozdíl od většinou podstatně vyššího počtu žáků ve třídách běžných základních škol. Speciální pedagogové jsou navíc školeni k tomu, aby poznali, kdy dítě bojuje se svým handicapem, a kdy se prostě na výuku nepřipravilo. Už lehké mentální postižení totiž ovlivňuje celou osobnost dítěte. Takové děti mají odlišné vlastnosti, motivaci k činnostem, výdrž, schopnost soustředění, jiné projevy chování. Jejich jednání může mezi vrstevníky vyvolat nepochopení, ale i posměch a šikanu, či naopak soucit, jímž lze ale také nevědomky uškodit. Zdůrazňuji, že tyto děti také potřebují zažít úspěch a pochopení. I ony potřebují být i oceňovány, nikoli pranýřovány v běžné škole před celou třídou za lenost, protože přetížená učitelka nepochopí, že problém je jinde. Žel, takové případy nejsou ani dnes zcela ojedinělé. A přitom právě takové podmínky jen zvyšují frustraci dětí a ještě více zhoršují podmínky pro jejich vzdělání.

Domnívám se proto, že nápad rušit speciální školy, kde se žákům poskytuje individuálnější péče učitelů, je opět další krok zcela špatným směrem. Ačkoli je obalen líbivými slovy o tom, že se tím dětem lépe umožní sociální začlenění do společnosti a podobně, ve skutečnosti jde o pravý opak. Nechce se mi věřit, že je tento návrh „z dílny“ pedagogických odborníků, kterým jde o děti.

Spíše za tím vidím další snahu vlády, jak ušetřit na občanech, v tomto případě na dětech, navíc na takových, které pozornost a péči potřebují více než jiné.

Gabriela Hubáčková, poslankyně Parlamentu ČR