A to přesto, že slovo levičák se v této zemi stalo pro mnohé slovem spíše sprostým. Podobně jako odborář. Pochopitelně se nabízí otázka, proč? Ne, nemíním si hrát na politologa. Nemám na to kvalifikaci.  Pár dobrých politologů, rozuměj  objektivních,  znám z novin, rozhlasu či televize. Spíše se chci podělit o své osobní dojmy. Jako druhý rok sloužící prostý oranžový pěšák poslanecké sněmovny.

 ČSSD, spíše zbytečně, opakovaně hledá jakoby svou tvář. Přitom tu obecnou má  historicky danou. A tak bychom možná měli hledat ty skutečné lidské tváře, které partaj udělají stranou ještě více důvěryhodnou. Ty, co bez ohledu na stranické frčky či party vědí, co říci. A mají co říci. A to tak, že jim lidi „venku“ porozumí.  Na to nemusí být ani stínová vláda.

 Zatím jsme spíše stranou ukřivděných či profláknutých expředsedů. Ať už zapškle objímající stromy na Vysočině, nebo rukou tvrdou  vládnoucí v jiné nové pidistraně. Či s byrokratickou, nepříliš tedy Čechům srozumitelnou, praxí v Bruselu. Nebo v ještě kuriosnější podobě formě spokojeně vegetujícího „levicového“ mladého rentiéra na Floridě. Položme si však otázku. Právě toto potřebujeme? Obávám se, že není nutné správnou odpověď napovídat.

Logickým cílem každé politické strany je získat popularitu, vyhrát volby a vládnout. U oranžových tomu není jinak. Snad jen s nutným dodatkem – vládnout dobře. Ne, to není naivní. Tak by to být mělo. Že tomu bývá i jinak,  je sice pravda. Ale rozhodně to není jen specifikum zemí Koruny české. Koukněme se za hranice, třeba do milované a právě námi i slepě bráněné i omlouvané EU. Otrávení lidí skutečnou politikou je zřejmé, je pochopitelné. A je o to větší, dokud zde v Čechách bude zvláště ze strany některých mnohých novinářů a populistů (včetně speciální sorty novinářů-populistů) platit velmi oblíbená praxe: každé, dokonce i malé hovínko smrdí o to více, čím více se rozmazává. Nicméně „do velikého lejna stoupat se nevyplácí“. To se nedělá. Tam se dá i nevábně utonout. Nenapodobujme je, prosím.

Můžete namítnout, jak spolu dva předchozí odstavce souvisí. Velice úzce.  Pokusím se vysvětlit proč. Naše oranžová strana logicky stojí (alespoň by měla) o to, aby její popularita mezi voliči stoupla natolik, že bude moci vládnout sama. Je to pochopitelné, neboť koalice se jaksi neosvědčily. Pouze opoziční smlouva, ale to se nesmí říkat. Nicméně stejně zoufale se snažíme, aby všichni naši, zvláště pak ti viditelní představitelé, byli při nastoupení vyrovnaní, hladce oholení, ostříhaní, čistí a vyžehlení v rámci striktní ústrojní  kázně, hovořící toliko na pokyn přímého nadřízeného….. prostě jako rota rekrutů v prvních týdnech na vojenské akademii. Jistě, je to poněkud přehnané, ale zase ne až tak moc. Kdo nezažil, neuvěří. Již jsem pochopil svou naivitu, kdy jsem vyšší politiku pokládal za týmovou práci. Čistě individuální sporty jsem nikdy neměl rád. Není tomu tak, jde o stálé zápolení individualit. O to negativněji pak působí snaha těch z nich „úspěšnějších“, nenechat vyrůst či rozvíjet se jiné. On je to takový trošku bludný kruh. Ona to už ani není rota rekrutů, je to někdy mateřská školka na procházce s provázkem a pod bedlivými zraky paní učitelky.  A vozovku lze přecházet zásadně jednotně až poté, co bude zastavena doprava.  

S veškerou úctou se nedomnívám, že k velkému volebnímu výsledku nám pomůže právě to, jakou třeba máme účast na hlasování. Zvláště za situace, kdy s většinou reformních zákonů rozhodně – a dle mého naprosto oprávněně – nesouhlasíme. Sledujeme kolik máme vystoupení, jak dlouhých, kolik interpelací. A to si přitom nepočítáme ani ty písemné! Oboje jsou i tak současným ministrům naprosto lhostejné. Kontrolujeme si, zda-li opakovaně dřepíme do pozdních nočních hodin v nepohodlných poslaneckých lavicích, když se zrovna pánům Stanjurovi či Gazdíkovi nechce domů a vláda protlačuje urychleně to, co my odmítáme. A oni tak chtějí. Bojíme se otázky: přinesly únavné obstrukce, místo důstojného manifestačního opuštění sněmovny, kýžený efekt? Kolik hlasů nám přibylo v zemi, kde média umí vždy odvést skvěle svou práci? Nikoliv pro levici. Mohl bych pokračovat.

Rovněž stejně tupě kýváme na všechny vysloveně populistické návrhy politických podnikatelů z VV. Pokud možno žádný plat, žádné další funkce, žádné volno, žádná imunita, žádná strava, naprosté rovnostářství, nesmyslné etické kodexy….. Přeháním, pochopitelně. Ale je to v podstatě tak. A nedochází nám, že lid toto vůbec neocení. Média pak už vůbec ne. Ta vědí, koho, jak a kdy chválit. Bojím se, že mnohdy i proč. My však mezi vyvolené nepatříme. Proč?

Příklad za všechny. Jeden známý docela oblíbený fejetonista Práva (dokonce i u pana premiéra, jak se nedávno vyjádřil) nedávno vyzýval ČSSD k rozumu. K souhlasu se zvažovaným dalším ústavním návrhem vlády, kdy nedůvěru jí možno vyslovit toliko tehdy, bude-li předem určeno jméno nového premiéra. Odvolával se na páně Paroubkovu bezradnost poté, co se mu X-tý pokus o svržení vlády „premiéra s gulami“ překvapivě podařil. Má na svůj názor bezpochyby právo, to Právo. Ale rovněž by jako kvalitní novinář měl poznamenat, že tomu sice tak bylo. Ale i díky čudnému zásahu Ústavnímu soudu. Hájícímu zájmy jednoho ze známých dezertérů. Z těch, kdy jeden byl právě odsouzen. S veškerou úctou k panu novináři, děsím se, zda-li opět nevyslyšíme hlasu médií a lidu, který také zapomněl. Ono totiž rozhodování velitele, svést velkou polní bitvu s nepřítelem až poté, co si vzájemně dohodnou, kdo bude vládnout za toho možná poraženého, se jaksi  ve válečnictví neujalo. Natož u partyzánů.  A vládní strany s opozicí snad politický BOJ vedou, ne?  Tak proč zde? A proč někdo z našeho vedení, kterému i tisk naslouchá, opět nepřipomněl, kdo může za tehdejší „bezradnost“ toho, který vládu svrhl. Byť vítěz střetnutí z našeho sboru dezertoval.

Na druhé straně se značnou oblibou neustále pořádáme programové konference. Tam vše, co zamýšlíme nebo zamýšlíme zamýšlet, pitváme do poslední buňky. Toužíme být naprosto dokonalí. Bojíme se stručnosti, nedej bože nepřesnosti. Nebo dokonce toho, že něco taky nevíme. Chceme prostě mít do detailu přesný itinerář budoucí plánované cesty. Se všemi podrobnostmi, zastávkami, noclehy, příchody, odchody, studánkami, teplotami, stavem vody i patřičnými brody. Kdyby se takto na cestu do Afriky chystal a realizoval ji  Dr. David Livingstone, dodnes bychom neznali prameny Nilu. Kdo se bojí, …. v síni, říká jedno sice neslušné, ale docela výstižné přísloví. Dovolím si i kacířskou myšlenku. Ani voliči nejsou detailisté.

Možná proto zase až tak moc „spoluputovníků“ na takto přepečlivě připravovanou cestu nezískáváme. Rozhodně ne tolik, kolik bychom potřebovali. Ne proto, abychom „jenom vládli“. Ale aby ta cesta měla vůbec smysl. Aby právě naši potencionální spolucestující věděli, kam vlastně jdeme a co uvidí, co chceme nalézt. Plně si však uvědomuji, že cokoliv poctivě a  dobře řídit, není snadné. Naopak od kritizování. To zvládne takřka každý Čech bez ohledu na rod i původ. Proto mi dovolte těchto několik dalších postřehů. Možná rad, možná návrhů. Aby tyto mé řádky vůbec měly smysl a nešlo o pouhé plácnutí do vody.

Mám pocit, že jsme pro lidi moc složití, nepochopitelní, mnohdy nesrozumitelní. V honbě za dokonalostí ztrácíme stručnost. V kvantitě a délce projevů není kvalita. Ani v počtu schůzí. Říkáme-li něčemu NE, měli bychom říci srozumitelně PROČ. Současně ale i JAK. Nesnažit se vyhovět, chránit až podlézat naprosto všem. Nejde to. Ani o to nestojí. Jasně si určit ty své potencionální voliče. Třeba zaměstnance, policisty, hasiče, zdravotníky, učitele, úředníky, železničáře, tramvajáky, živnostníky a seniory. Oslovit je tak, aby tomu rozuměli. A plnit své sliby, máme-li k tomu příležitost. Zapomenout na to, že nás budou volit skuteční boháči. Ani ti, co překvapivě ve své čtvrti zrovna nechtějí golfové hřiště, zatím co ti druzí ano. Nepodlézat přehnaně mladým a studentům, kteří levici odmítají stejně vehementně, jako poté náhle školné. Odborářským bossům, kteří chtějí být apolitičtí. Ani lidem nepřizpůsobivým, kteří zneužívají prašulky z daní těch pracovitých. Hlavně na chlast a tabák. Ale ne na práci.  

Ctít  myšlenku EU, ale nebát se kritizovat její současné katastrofální nedostatky. Bez rozmyslu a ukvapeně, a jako opozice i jen virtuálně posílat miliardy na patřičné záplaty. Záplaty, co stejně těsnit nemusí. Peníze vytažené z kapes právě těch, kteří by měli být v našem hlavním zájmu. Svou zahraniční politiku postavit i na tom, že jsme sice Evropané, ale hlavně Češi, Moravané, Slezané. Zde žijící. Rozhodně ne Evropané nižší kategorie.

Bránit lidi před zvůlí exekutorů. Ale neochraňovat proto všechny chronické úmyslné dlužníky. Ve jménu i nezaviněně chudých vysloveně neútočit na ty poctivě bohaté. Nezapomínat na to, že mnohý chudý sní naivně o tom, že bude taky jednou bohatým. I proto nám pak paradoxně nerozumí. Knížeti již lépe. Má erb. Chtěl by taky…

Neslibovat nemožné. Ani šrotovné. Chceme-li někde dát, říci i kde vzít. Třeba tak, že nebudeme mít žádné gripeny. Ani jiné nadzvukové stíhačky. Nebudeme-li válčit ve spojeneckých misích, vysvětlit, na co tedy mít armádu. S důvody současných „arabských“ válek sám nesouhlasím. Ale proč potom mít profesionální vojáky. Proč je cvičit jen doma na dvorku?

Vedeme-li válku ve jménu lidu a vlasti s velkými zloději, byť zatím marně, nenechat své vlastní vojáčky a zvláště důstojníčky loupit. Podezření či přímo skutek neprodleně  nahlásit veliteli. Nikoliv do médií! Nekoná-li, pak vyššímu.  Je-li drancování prokázáno, viníka zastřelit. Pozastavení členství v tom či onom pluku nezní pro civilisty zrovna přesvědčivě. Na druhé straně nevinné chránit. Přesvědčivě chránit a očistit. Vrátit hodnost i čest. Rovněž postarat se o své válečné invalidy. Veterány.

Nu a když už ten příměr s armádou. I vlastní vojáky je třeba nejen verbovat, cepovat a hnát na další a další zteč. Ale i šatit, živit, cvičit, vyzbrojovat, odměňovat a povyšovat. Podle skutečných zásluh. Ostatně již od Marie Terezie se i neurozený mohl stát důstojníkem. Absolvoval-li vojenské učiliště. Nebo věrnou, dlouhou a úspěšnou službu na bojišti. Při velení používat moderní válečnou strategii. Pravda, byli  i velitelé, kteří se domnívali, že budou o to slavnější, kolik jejich řadových pěšáků padne pod kulomety nepřítele. Proto posílali vlnu za vlnou ze svých zákopů. Mysleli, že to historie a tím civilisté ocení.  

Omyl. A je jiná doba. Každý voják, zvláště pak vycvičený, v boji zkušený, je cenný. Jistě, musí se nasadit. Ale je vhodné ponechat mu i jistou operační volnost. A není-li právě dnes naděje na vítězství, je příhodnější se po  krátkém boji stáhnout. Odpočinout, zformovat a zaútočit znovu. A tak pořád dokola. Až vyhrajeme. A „vo tom to je“. Ostatně i proto jsem si jako prostý pěšák poslanecké sněmovny s oranžovými výložkami dovolil sepsat tyto své postřehy. Kdo zná situaci na této frontě, pochopí snadněji. Kdo ne, snad mi promine. Snad se zamyslí. Ale já to zde vidím takto. Nikoho jsem nehodlal urazit. Nikoho napadnout. Jen jsem chtěl upozornit. Někdy mi totiž připadá, že manévrujeme zastarale jako barevné pluky za Napoleona. Ale povinně navlečeni do polní šedi.  

Nu, jsme demokraté. Nebudu-li pochopen, je zde možnost zapsat do mé složky: „Schopen služby v první linii. Návrat nežádoucí.“ Přesto se budu loučit se slovy: „Bylo mi ctí s Vámi sloužit.“ Ale já jen chci vyhrát. Za sebe, za nás. A hlavně za ty, kvůli kterým vůbec válčíme. Válčíme-li za ně.

Jiří Koskuba, poslanec