Přiznal tedy to, co většina z nás již věděla od samého počátku. Za velkými slovy o pravdě, lásce a demokracii se skrývala pouze snaha znovu »přerozdělit« výsledky práce všech. Postupně se podařilo vnutit lidem myšlenku, že je normální rozdělení společnosti na bohaté a chudé, že staří lidé jsou již nepotřební a nemají zabírat místa mladým, že zdraví a vzdělání je zboží a jako každé jiné tedy podléhá zákonům trhu. Pravidelné čtvrteční fronty na nové knihy a předvánoční na banány nebo mandarinky byly postupně nahrazeny zvětšujícími se frontami na úřadech práce a na zlevněné zboží. Neustále se navyšuje počet těch, kteří sice pracují, ale za zcela nedostačující mzdy a za podmínek, které diktuje zaměstnavatel v duchu: »jestli se ti to nelíbí, můžeš klidně jít«.
 
Pan prezident prokázal, stejně jako pravicová vládní koalice, že už dávno neví, jak žijí lidé v podhradí. Musel by totiž také mluvit i o tom, že občané už zase rezignovali na veřejný život. Po opakovaných špatných zkušenostech přestali věřit politikům i tomu, že by chtěli něco změnit k lepšímu pro všechny, nejen pro sebe. Jediné, co nám vzkvétá, je charita všeho druhu. Skláním se před všemi, kteří nezištně pomáhají svým spolubližním. Nemohu se ale zbavit pocitu, že by titíž lidé raději přivítali slušně placenou práci, pokud chtějí pracovat. Důstojný život, dostupné bydlení, kvalitní vzdělávání, zdravotní péče, kulturní a sportovní vyžití není přece žádnou vymožeností pro vyvolené, ale samozřejmostí pro člověka žijícího ve »dvanáctém roce« 21. století.
 
Viděl vůbec někdy pan prezident babičky, které při odchodu od lékaře zahodí recept na životně důležitý lék, protože nemají na stále se zvyšující doplatek? Setkal se s mladým zdravotně postiženým vysokoškolákem, který se »nevešel« do Drábkových tabulek, drasticky mu snížili invalidní důchod, nemá kde bydlet a nikdo mu nedá kvůli zdravotním omezením práci? Mluvil aspoň jedinkrát s těmi, kteří dvacet let poctivě pracovali, platili, »nezneužívali systém« a nyní, vyhození ze zaměstnání po pár měsících, nemají ani nárok na podporu? Zajímají ho staří lidé, kterým po celoživotní práci pro společnost nezbývá ani na základní potřeby, natož na tzv. zdravotnický nadstandard? Nebo si stejně jako jeho uhlazení pravicoví kolegové v Poslanecké sněmovně myslí, že všichni tito lidé propijí, prokouří, prohrají na automatech a provolají na svých mobilních telefonech mnohem víc, než je »bohulibá« Hegerova reforma nutí dávat na nezbytnou zdravotní péči? Myslím, že B je, bohužel, správně.

Rok 2012 nám přinese i další předvolební kampaně. Nezbývá, než kromě pečlivého čtení programů politických stran a naslouchání opakujícím se slibům, pozorně si všímat KDO a O ČEM hovoří a to vše porovnávat se skutečnými činy – minulými i současnými. To je zase moje přání do právě začínajícího nového roku. Stále totiž platí latinské HISTORIA MAGISTRA VITAE.

Víte, pane prezidente?