EU se svým společným trhem vyznačujícím se čtyřmi základními hospodářskými svobodami – svobodným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil – se stává stále užší politickou unií se společnými pravidly. To platí rovněž pro zaměstnaneckou a sociální politiku. Pro co je dnes tedy EU v této oblasti příslušná? Jakou roli v ní hrají odbory a sociální organizace? Co zmůže levicová politika v tomto mnohovrstevném komplexu? Je EU obrovským aparátem neoliberálního třídního boje shora? Nebo jen další politickou arénou, vedle komunální, regionální a státní úrovně, kde jsou vedeny boje za sociální vymoženosti a pokrok?

Co se smí

Začněme u platného primárního práva EU. To, co smí být regulováno na úrovni EU, si státy sjednaly ve smlouvách týkajících se EU, které tvoří tzv. Lisabonskou smlouvu. Dva příklady: čl. 45 Smlouvy u EU zajišťuje volný pohyb pracovních sil, čl. 153 Smlouvy o fungování EU (SFEU) stanoví, co EU smí regulovat v sociální oblasti a co nikoliv.

EU smí vydávat směrnice především v oblasti pracovní ochrany (příklady: směrnice o pracovní době, směrnice antidiskriminační, o vysílání zaměstnanců, směrnice k insolvenčněprávní ochraně úhrad za práci, o zapůjčených zaměstnancích, o ochraně matek, o podnikových radách atd.

Dvě tzv. červené linie si stanovily členské státy: je vyloučena harmonizace pracovního práva a práva sociální ochrany a explicitně nesmí být vydávány směrnice týkající se pracovních mezd, koaličního práva, stávkového práva a práva vylučování stávkujících (viz SFEU čl. 153). To znamená, že nesmí být přijata žádná směrnice o minimálních mzdách v EU, ale mohla by být přijata směrnice o minimálních mzdách ve všech členských státech.

Rovněž výklad práva EU Soudním dvorem EU hraje důležitou roli. Může být progresivní, jak se ukázalo například v rozsudku SIMAP, kdy soud konstatoval, že pohotovostní službu v nemocnicích je třeba zásadně hodnotit jako pracovní dobu. V jiných případech však padly rozsudky proti zájmům zaměstnanců, jako ve známém rozsudku ohledně směrnice o vysílání zaměstnanců v případech Laval, Viking lines, Rüffert a Luxemburg, kdy byly národní sociální předpisy prohlášeny za neslučitelné se základními hospodářskými svobodami.

Ještě se neprojevilo, jaký vliv má či bude mít tzv. horizontální sociální klauzule (viz Smlouva o fungování EU, čl. 9) a sociální ustanovení Listiny základních práv EU. Ostatně ona horizontální klauzule je spíše deklaratorního charakteru: »Při vymezování a provádění svých politik a činností přihlíží Unie k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a ochrany lidského zdraví.« Nejspíše lze očekávat účinek nepatrný, tváří v tvář fatálním ekonomickým problémům současnosti…

Otevřená metoda koordinace

Pro oblasti, ve kterých nemá jako zákonodárce zasahovat EU, si sjednaly členské státy tzv. otevřenou metodu koordinace. Zde si členské státy odhlasovaly, co chtějí společně, leč nezávazně měnit v sociální oblasti a co lze měřit s pomocí společných indikátorů. V tomto rámci bylo například urychleno zvyšování věku pro odchod do důchodu.

Připomenu jen, že tzv. otevřená metoda koordinace je jednací formou EU, s jejíž pomocí může být EU politicky činná vně svých zákonodárných kompetencí, daných jí primárním právem. Poprvé byla tato metoda použita v 90. letech v kontextu iniciativ týkajících se evropské zaměstnanecké strategie. Právní základ v primárním právu má od roku 2003 a jejími nástroji jsou nezávazná doporučení a tzv. vůdčí myšlenky Komise adresované členským státům.  

EU může vydávat závazné právní akty, jen pokud je k tomu výslovně zmocněna zakládacími smlouvami. Pokud má Komise nebo Rada potřebu zasáhnout i do jiných oblastí, kde nemá EU kompetenci, je zde právě otevřená metoda koordinace, jež nepracuje se závaznými právními akty.

Evropizace sociálních bojů

Existují samozřejmě levicové pozice v EP, hájící sociální zájmy pracujících, jsou však zastoupeny velmi slabě, proto jsou také jen drobné parlamentní úspěchy (736 poslanců celkem, z toho jen 34 z frakce GUE/NGL). Bez úspěchu doposud zůstává také požadavek odborů zahrnout do parlamentního procesu »klauzuli o sociálním pokroku« – tj. přednost sociálních práv před hospodářskými svobodami.

Pokud jde o mimoinstitucionální evropské struktury, významnou roli sehrává (a mohl by hrát roli mnohem výraznější) Evropský odborový svaz (EOS) a také střechové organizace různých sociálních svazů (Solidar, Eapn, Feantsa), které jsou aktivní na úrovni EU. Připomeňme, že Evropský odborový svaz je střechovou evropskou organizací odborových svazů se sídlem v Bruselu; sjednocuje 82 národních odborových svazů ze 36 států a 12 evropských odvětvových svazů (za Českou republiku je členem ČMKOS) a takto má na 60 mil. členů.

Tyto organizace však mají mocné protivníky: velké evropské hospodářské svazy pod střechou BUSINESS EUROPE (BE), jež jsou většinou o mnoho kroků vpředu, pokud jde o lobbistický vliv na politiku EU. BE-evropský svaz zaměstnavatelů, sídlící v Bruselu, sdružoval v tomto roce 41 zaměstnavatelských organizací ze 35 států. Pod různými názvy existuje už od roku 1949. Organizace sestává ze 60 pracovních skupin, ve kterých pracuje na 1200 odborníků. Ti analyzují návrhy evropské legislativy a předkládají návrhy na prosazení jejich změn v zájmu firem. Jedná se zřejmě o největší lobbistickou organizaci v EU.

Jsou sice náznaky evropeizace sociálních bojů, ale podstatnými zůstávají národní obranné zápasy. Při nich jsou lidé v Německu, Holandsku, České republice či v jiných státech hnáni proti lidem na jihu Evropy. Existují sice solidární prohlášení EOS třeba se stávkujícími v Řecku, leč bez výrazného účinku.

Při současném stavu ekonomické a politické integrace je však nacionalizace mimoparlamentního a parlamentního boje zničující. Neboť zatímco na jedné straně je evropská politická rovina mnohočetně využívána pro vypáčení sociálních práv zakotvených na národní úrovni, přičemž EU v tomto případě může být skutečně nástrojem »třídního boje shora«, nelze na druhé straně už dlouho na národních úrovních organizovat protesty, jež by mohly být skutečně účinné proti globální ekonomizaci sociálních poměrů.

Demokraticko-socialistickou odpovědí na ekonomicky z větší části antisociálně konstruovanou EU musí být celoevropské utváření politických a sociálních bojů a přivlastnění si EU jako unie sociální a demokratické. To na druhé straně znamená přes hranice hájit a rozšiřovat práva odborů, zastavit privatizaci služeb a zavést celounijní minimální standardy proti chudobě. Znamená to také diskusi o budoucnosti EU. Jak vytvořit, zformovat evropskou veřejnost? Má se EU stát demokratickou federální republikou, spolkovým státem se stejnými sociálními a občanskými právy pro všechny občany zde žijící?

Sociální a emancipační budoucnost EU zůstává otázkou moci, schopnosti a vůle sociálních aktérů, působit přes hranice (národní), a to solidárně a zároveň antinacionálně. Národní roztříštění sociální otázky, spojené s šovinistickým štvaním proti »líným« Řekům nebo Portugalcům, či proti komukoli dalšímu, je bohužel dnes panující pravicově populistickou odpovědí na deformace kapitalismu.

Jiří MAŠTÁLKA, místopředseda ÚV KSČM a poslanec EP